Zájem současné sociologie a dalších společenských věd o výzkumy spokojenosti a štěstí zatemňuje skutečnost, že původně právě sociologie chtěla "štěstí“ poskytovat a nahrazovat tak náboženské přístupy ke světu. Tento implicitně náboženský charakter je patrný i v rané české sociologii v dílech prvních propagátorů sociologie, jako byl především Emanuel Makovička, a později (někdy jen dočasně) u některých následovníků a epigonů T. G. Masaryka, v meziválečném období zejména u Ladislava Kunteho, R. I. Malého, Alexandra Sommera-Batěka, Jindřicha Fleischnera a Jana Duška. Z hlediska vývoje české sociologie šlo o zcela okrajové postavy, ačkoli mnohé z nich vynikly v jiných oblastech, jako celek jsou nicméně vyjádřením jednoho z aspektů dobových teoretických úvah o společnosti, jejím uspořádání a vývoji, na který by nemělo být zapomínáno. Zatímco T. G. Masaryka a pozdější akademické sociology "omezoval“ vědecký charakter jejich práce, a i pokud směřovali k sociálnímu reformismu, oddělovali jej od teoretické sociologie, "sociologie vedoucí ke štěstí“ nalezla plné uplatnění ve vizích a ambiciózních projektech těchto amatérských takésociologů - třebaže skončily faktickými nezdary nebo ani nedošly praktického naplnění, ostatně stejně jako v případě jejich pravzoru, Comtova pozitivistického apoštolátu., The engagement of contemporary social sciences in happiness studies blurs the fact that, originally, it was sociology that offered to provide “happiness” with the intention of replacing religious approaches. The implicitly religious nature of the “happiness” movement was characteristic of early Czech sociology (e.g. Emanuel Makovička) and it was adopted by certain followers and epigones of T. G. Masaryk as late as during the interwar years (Ladislav Kunte, R. I. Malý, Alexandr Sommer-Batěk, Jindřich Fleischner and Jan Dušek). Whereas Masaryk himself and academic sociologists as a whole were “restricted” by the rules of scholarly work, or they made a clear distinction between their academic and social-reformist engagement, the afore-mentioned, predominantly amateur, sociologists fully employed “sociology as a way to happiness” in their ambitious visions and reformist projects. Th eir largely stillborn eff orts had (fortunately) a minimal impact on both society and the study thereof, but their efforts should not be forgotten entirely since they represent an important element of early Czech sociology., and Zdeněk R. Nešpor.