Empirická sonda je věnována problematice metakognice a výkonnosti v matematice. Cílem příspěvku je porovnat úroveň metakognice a matematické výkonnosti v závislosti na preferovaném z působu vedení výuky (proklamované kurikulum) jako jednoho z možných faktorů ovlivňujících žákovu výkonnost a kompetence. Pro účely této empirické sondy byla zvolena metoda kvaziexperimentu, přičemž byly vybrány tři skupiny žáků: (i) žáci ZŠ Montessori (n = 49), (ii) žáci běžných nespecializovaných ZŠ (n = 63) a (iii) žáci, kteří jsou vyučováni podle Hejného metody (n = 77). Na základě induktivní statistiky byly prokázány jak statisticky významné rozdíly (metakognitivní znalost; bias index), tak i statisticky a zároveň věcně významné rozdíly (výkonnost v matematice; kalibrace). Příčiny těchto diferencí jsou v závěru textu diskutovány a zároveň je poukázáno na limity metodologického šetření. and This empirical research focuses on metacognition and performance in mathematics. The aim of the paper is to compare the level of metacognition and mathematical performance depending on the preferred teaching method (i.e., proclaimed curriculum) as one of the possible factors influencing pupil performance and competence. For the purposes of this empirical research, a quasi-experimental method was chosen and three groups of pupils were selected: (i) pupils at Montessori primary school (n = 49); (ii) pupils at ordinary non-specialized primary schools (n = 63); and (iii) pupils who are taught according to the Hejný method (n = 77). Based on inductive statistics, statistically significant differences (in metacognitive knowledge and bias index) as well as statistically and substantively significant differences (in mathematical performance and calibration) have been detected. The causes of these differences are discussed at the end of the text, and the limitations of the methodological inquiry are also pointed out.
Výzkumy ukazují, že většina komunikace při rodičovských schůzkách probíhá mezi učitelem a rodičem, kdežto příležitosti žáka vyjádřit svůj názor nebo klást otázky jsou minimální. I ve Švédsku se schůzky zaměřují především na nedostatky žáka. Související dokumentace je spíše prostředkem k tomu, aby žák byl seznámen se svým chováním, a nesoustředí se již na proces jeho učení. Tento příspěvek se zabývá rodičovskými schůzkami, které vedou sami žáci. Jedná se o postup, který se snaží posunout komunikaci ve prospěch hlasu a názorů žáků. V rámci takto koncipovaných rodičovských schůzek žáci hodnotí vlastní schopnosti a vědomosti napříč jednotlivými předměty. Je to tedy žák sám, kdo vede schůzku, při níž je jeho rodič informován o tom, jak se jeho dítě učí, a o jeho dalších cílech a aktivitách. Příspěvek staví na sociokognitivních, sociokonstruktivních a formativních východiscích, neboť pokud žák porozumí svým výsledkům, cílům a prostředkům jejich dosažení, bude jeho učení efektivnější. V rámci prezentované kvalitativní studie byly osloveny skupiny žáků, učitelů, rodičů a vedoucích pracovníků dvou škol. Tyto školy uskutečňují rodičovské schůzky vedené žáky již pět let v případě první školy a deset let v případě školy druhé. Výzkumné otázky zjišťují, jak respondenti popisují takto koncipované rodičovské schůzky a jejich vliv na pedagogické plánování, výsledky a administrativu školy. Vedle toho zjišťují také rozdíly mezi oběma školami. Výsledky tohoto šetření jsou pak porovnávány s výsledky dřívějších výzkumů, které se věnovaly rodičovským schůzkám v jejich běžné podobě, tzn. rodičovským schůzkám vedeným učiteli. Mezi důležitá z jištění patří to, že žák, který vede rodičovské schůzky, rozumí rozhodnutím vztahujícím se k procesu jeho učení a umí taková rozhodnutí popsat i vykonat. Nezbytnou podmínkou je přitom formativní a srozumitelná dokumentace. Rodičovské schůzky jsou v této koncepci informativnější, mají z pedagogického hlediska vyšší kvalitu a přinášejí vyrovnanější distribuci moci ve třídě. Učitelská i rodičovská role se přitom mění ve prospěch vzájemné spolupráce. and Research shows that most of the talking in parent-teacher conferences is done by the teacher and the parent, with few opportunities for the student to express ideas or pose questions. Swedish conferences tend to focus on the shortcomings of the student, and the documentation becomes means to show the student appropriate behaviors, rather than focusing on learning progress. This article will investigate student led parent conferences, a method that aims at shifting the dialogue in favor of the student's voice and opinions. The work starts with a thematic unit, where the students self-assess their abilities and knowledge in each subject area. The thematic unit ends with each student leading a conference, where the parent will be informed of the student's present progress and of the learning goals and activities suggested henceforth. If the student understands his/her results, goals, and means to get there, learning will be more effective. In this qualitative study, students, teachers, parents, and school leaders from two schools have been interviewed in groups. The schools have practiced student led parent conferences for five and ten years. The research questions address how the respondents describe the effects of the student led parent conferences on pedagogical planning, school results, and administration, and differences between the schools, and the result is compared to results from previous research on teacher led conferences. Important findings are that the student, when participating in student led parent conferences, understands, describes, and makes strategic decisions about his/her development. Formative and understandable documentation is imperative. These conferences are more informative, have higher pedagogical qualities, and will introduce a more egalitarian division of power in the classroom. Teacher and parent roles change to be more cooperative.