Neorenesanční pětipodlažní budova postavená původně jako pojišťovna (Fonciere biztosító; Fonciere-palota) s plastickou figurální výzdobou nároží. Budovu navrhl Adolf Feszty (1879), plastickou výzdobu zajistila firma Cava Romana (mramor) a Steinbach M. A. (barevný mramor). Rizalit nároží, ve čtvrtém a pátém podlaží portikus. Ve čtvrtém podlaží okno s edikulou, nad kladím štítový nástavec se dvěmi ležícími figurami. Zleva postava nahého vousatého muže, na hlavě má věnec, v pravé ruce drží trojzubec (Neptun). Zprava nahá ženská postava, na čele má půlměsíc, v levé ruce původně držela luk, dnes je již zachován pouze ve fragmentu (Diana). Na obou nárožích štítu portika motiv grifa (Merhenke Vilmos), na vrcholu štítu postava Merkura - mladík nohama spočívající na globu, na hlavě okřídlený klobouk, na nohou okřídlené střevíce, v levé ruce drží caduceus, v pozdvižené pravici má měšec, přes levé rameno plášť (Szász Gyula, 1882)., Déry 1991, s.37, 131; Gábor 2002, s. 11., and Plastika na vrcholu štítu představuje alegorii obchodu zosobněnou bohem Merkurem, což koresponduje s účelovou náplní budovy - "Fonciere palota" (pojišťovna). V 19. století patří k nejčastěji interpretovaným antickým božstvům, třeba jen hlava s okřídleným kloboukem, zejména v souvislosti s prudkým rozvojem obchodu a průmyslu. Plastika nahé ženy spočívající nad štítovým nástavcem je v maďarské literatuře považována za Venuši, ale vzhledem k atributům (na čele půlměsíc, luk) se patrně jedná o Dianu, bohyni lovu. Postava však také může být interpretována jako alegorie Noci. Budova je jednou z prvních staveb honosné třídy (původní název Sugár út - Radiální třída), která byla budována od 70tých let 19. století, k formálnímu slavnostnímu otevření došlo roku 1885. Na její stavbě se podílelo francouzsko-německo-maďarské konsorcium - Společnost pro stavbu Sugárút. Návrhy budov hodnotila soutěžní komise, která dohlížela na kvalitu návrhů, které měly odpovídat celkové koncepci urbanistického řešení lokality. Třída se měla blížit stylu pařížského bulváru Champs-Élysées a Ring Strasse ve Vídni. Původním cílem byl jednotný neorenesanční ráz budov elegantní promenády se stromořadím a soukromými obytnými domy, střídavě s veřejnými budovami (opera). Architektonické plány budov i dekorativních prvků byly vesměs dílem místních významných autorů a významu lokality proto v řadě případů odpovídala i pozornost věnovaná figurální výzdobě fasády, takže lze konstatovat, že pokud se na ní objevují reminiscence na antickou kulturu, bylo to zcela v souladu s tehdejší obecně uznávanou kulturní orientací uherské společnosti. Později, po krachu Společnosti, byl jednotný ráz budov opuštěn, některé z původních architektonicky zajímavých staveb byly nahrazeny moderní zástavbou (například č. 122, vila navržená Emilem Ungerem roku 1872, zbořená 1908, nebo č. 132, vila barona Lipót Edelsheim-Gzulay navržená Adolfem Gnautem, se sochařskou a sgrafitovou výzdobou, zbořená 1942).
Vila v zahradě, na fasádě nároží ve 2. patře figurální sochařský reliéf. Zleva - mladý muž, v levé ruce drží luk, pravou se opírá o kopí (?), vedle něho čtyři ženské postavy, jedna drží malou sošku, druhá tragickou masku, třetí palmovou ratolest (nebo plamenný meč? u nohou má svitky (Nemesis?), čtvrtá ženská postava klečí, má v rukách ryby (?), za ní obětní oltář. and Alegorický význam reliéfu není jasný. Může se jednat o Apollóna a múzy, nicméně atributy nejsou jednoznačné. Nemesis, bohyně obdarovávala lidi podle zásluh štěstím nebo neštěstím, ale hlavně trestala, bohyně osudové pomsty, odplaty - zobrazovaná v pobobě vážné ženy, (uzda, míra, meč, bič) někdy zapisuje skutky.
Budova Galerie umění (Műcsarnok) podle plánů Schickedanze a Herzoga v eklektickém neoklasicistním stylu, s fasádou ovlivněnou pozdní renesancí. Na hlavním průčelí je pod štítem bohatá malířská dekorace, několik figurálních alegorických výjevů. První zleva alegorie vzniku sochy: figurální scéna umístěná do prostoru antického chrámu, zleva dvě sedící polonahé ženy hledí na sedícího sochaře (Polykleitos) a Minervu, ochránkyni umění, která pozvihuje levici k soše mladíka uvazujícího si stužku vítězství kolem hlavy. Za sochou je Amor drží luk, na zádech má toulec se šípy. Další scénu odděluje alegorie Sochařství - chlapec se sochařskými nástroji a malou soškou v ruce. Druhá figurální scéna nad vchodem představuje Apollóna a Múzy na Helikonu. Zleva stojí polonahá žena zobrazená zezadu, v pozadí za ní antická nádoba s figurálním reliéfem, další je žena s mečem a divadelní maskou (Tragedie), další je múza s lyrou (Euterpé), múza tance, múza s palmovou ratolestí. Uprostřed sedí Apollón obklopený atributy - lyra, uk, toulec se šípy, vavřínový věnec, sluneční kotouč, Pegas. Vedle Apollóna sedí múza Historie s tabulkou a rydlem, na zemi u jejích nohou je nádoba na svitky. Za ní múza s dvojitou flétnou, múza s lyrou, Uranie s globem a kružidlem, poslední múza personifikuje Umění - opírá se o sloup s volutovou hlavicí, na něm divadelní maska, keramická nádoba zdobená meandrem. Figurální scénu od posledního výjevu odděluje postava chlapce s paletou a štetcem -alegorie Malířství. Poslední výjev je situován na pozadí antického chrámku s pramenem, u něhož sedí žena a stojí mladík, jehož stín zachycuje na plátno druhý sedící muž. Přihlížejí dvě ženy, jedna s nádobou na vodu a muž, který drží ratolest., Hájos 2001, s. 36 - 42., and První výjev ukazuje na několik antických odkazů. Je to například reliéf v pozadí scény, variace na Dexileovu stélu, také je zde socha Diadúmena, patrně Polykleitovo dílo. Prostřední výjev zobrazuje Apollóna a múzy na pahorku Múz v pohoří Helikónu (Paus. 2, 31, 12; Stat. Theb.4, 60), kde bájný Pégas úderem kopyta odchalil pramen básnictví. Poslední výjev je ilustrací antického mýtu o původu malířství, podle něhož bylo počato tak, že byl obkroužen lidský stín (Plin. hist.nat. 35, 15)
Kresba (20,3 x 29,6 cm): v lese nalevo za stromem stojí Kefalos (antikizující zbroj, meč, toulec) s napřaženým lukem, z něhož právě vystřelil. Napravo sedí Prokris (dlouhé šaty) a hlavou spadlou na hruď, šíp uprostřed hrudi., Fučíková 1997#, I/139., Fusenig 2010#, č. 9 s. 110-111, and Kresba dokládá pobyt Hanse von Aachen v Benátkách v roce 1585. Výjev neilustruje líčení smrti Prokridiny v Ovidiových Proměnách, kde hraje klíčovou roli oštěp jejího manžela Kefala (Ov. met. 7, 661-865). Kresba mohla být inspirována verzí Apollodórovou (3, 15, 1) líčící společný lov Kefala a Prokris, kde je smrtící zbraní luk, ale Hans von Aachen Prokris nezobrazil jako lovkyni. Její oblečení a postoj spíše odpovídá líčení Ovidiovu, v němž žárlivá Prokris tajně sledovala lovícího Kefala.
Klenba stropu s figurální výzdobou a drobnými motivy v lunetách na fabionu stropu. Figurální scéna v plenéru. Na louce se stromy a keři čtyři figury, v pozadí průhled na oblohu. V popředí je zobrazena žena sedící na rudé drapérii. Je oblečená do modrého zlatem bohatě zdobeného šatu. Má odhalená ňadra, pravou rukou se dotýká toulce se šípy položeného na drapérii, ze zobrazení obličeje je patrné, že spí. Kolem ní jsou pohozeny růže. Ke spící ženě se sklání mužská postava, na hlavě má přilbici zdobenou chocholem. Muž k ženině hrudi přikládá olifant, spíše však picí roh. Mezi keři za oběma postavami stojí dva amoreti, jeden drží masku, druhý má na rameni přehozený luk. and Původní malby v zámku přemalovány v letech 1910-1911.
Tři samostatné figurální výjevy oddělené motivem kmene stromu s listy a plody. První výjev zleva: král sedící na trůně, hledí na dívku s korunou na hlavě (princezna), za ní jednorožec, skupinu doplňují postavy přihlížejících mužů a žen. Prostřední výjev je zasazen do interiéru svatyně s oltářem, na něm socha okřídlené bohyně s lukem a šípy v rukou; před sochou klečí dva muži, pozvedají k ní přilbu, štít a meč. Třetí výjev zobrazuje hostinu u prostřeného stolu, přítomni jsou princezna a dva muži z předchozího výjevu, za dívkou stojí bohyně se šípy a lukem., Bažantová 2000#, s. 532-541., and Scény představují klíčové momenty mýtu o Ífigenii u Taurů. K této interpretaci ukazuje bohyně lovu Diana (Artemis), která sehrála klíčovou roli v příběhu sourozenců Ífigenie a Oresta. Dívku zachránila před obětováním v Aulidě a přenesla ji do své svatyně na Tauridě. Tam doputoval její bratr Orestés s přítelem Pyladem, dívka bratra poznala a zabránila tak jeho obětování bohyni. Společně pak uprchli do Attiky i se vzácnou soškou bohyně. Výjevy mohou být součástí většího cyklu s námětem příběhů Trojské války. Není vyloučeno, že námět čerpá přímo z Eurípidovy tragédie Ífigenie u Taurů. Svědčí pro to zobrazené klíčové situace uvedené v této tragedii (dramatický motiv odloučení sourozenců, jejich setkání v nebezpečné situaci, obapolné poznání v posledním okamžiku ohrožení života a společný útěk do vlasti).
Kresba: Venuše (polonahá) se obrací napravo, k Bacchovi (polonahý, věnec na hlavě), který jí podává číši vína. Bacchus sedí na oltáři?, za ním sud s vínem, před ním na zemi konvice. Za Venuší Amor s lukem, který ji objímá kolo ramene. Nalevo sedí Ceres (ve vlasech má obilné klasy, v napřažené pravici srp), obrací se k Venuši, u jejích nohou snop obilí a koš s ovocem. Výjev je zasazen do příroního rámce, pod stromem, přes jehož větev přehozena látka, takže vytváří stinný přístřešek. and Patrně narážka na Terentiovu průpovídku ze hry Kleštěnec: "Sine Cerere et Baccho friget Venus" (bez Cerery a Bakcha Venuše mrzne), čili bez chleba a vína mrzne láska.
Atalanté (korintská helma s chocholem, pancíř, dlouhá tunika s ohrnutými rukávy), v pozdvižené levé ruce drží luk, v pravé ruce natažené za sebe šíp. Napravo je vidět kanec vylézající z úžlabiny porostlé stromy, v pozadí stromy, za nimiž jsou vidět přední části dvou klusajících koní., Bažant 2006#., and Atalanta byla vychována jako muž a nikdy nevycházela beze zbraní. Podle Ovidiových Proměn byla panenská lovkyně první, kdo kalydónského kance zranil svým šípem, což je právě moment zobrazený na pražském Belvedéru. Skutečnost, že se s kancem střetla během onoho slavného honu je naznačena tím, že v pozadí výjevu jsou zobrazeny přední poloviny dvou koní naznačujících blízkost dalších lovců.
Freska: putto (zlatá chlamys, vysoké kožené boty) s Jupiterovým bleskem a Amorovým lukem. Restaurováno v letech 1877-1878, kdy mohly být nějaké detaily pozměněny. and Císař Ferdinand II. je v Audienčním sále oslaven prostřednictvím čtyř personifikací - Odvrácení modloslužeb, Sláva, Predestinace a Vítězství. Součástí výzdobného programu jsou i dva proti sobě umístěná zobrazení putti odkazující na Aeneis. Mezi personifikací Majestas a Famy je v trojúhelníkovém panelu na klenbě putto s s okřídleným bleskem a lukem, symboly Jupiterova a Venušina patronátu nad Aineiem, kterou lze přeneseně chápat jako božskou ochranu habsburských císařů. Protějškem je obdobný motiv umístěný na protější stěně: putto s přilbou (Aineiovou?) a toulcem na zádech.
Freska: Luna má podobu Diany s lukem v pravici, nad hlavou vodorovný srpek měsíce, jede na zlatém čtyřkolovém voze taženém dvěma srnami. V postranních panelech hvězdné nebe a znamení Raka., Hadravová, Hadrava 2007#, and Součást řady sedmi planet (Saturn, Jupiter, Mars, Sol, Venuše, Merkur, Luna) orientovaných k severní straně, kde končí Měsícem, který byl nejblíže Zemi. Zobrazení planet v nástropních panelech je doprovázené po obou stranách párem panelů na klenbě se zobrazeními odpovídajících znamení zvěrokruhu (podle Bayer 1603). Série planet měla dodat kosmický rozměr slávě habsburského císaře, což podtrhovala série čtyř personifikací světadílů (podle Ikonologie Cesare Ripy) ve slepých arkádách na stěně chodby.