a1_Tento esej byl původně publikován pod názvem „Sozialismus als Sinnwelt: Diktatorische Herrschaft in zeithistorischen Perspektiven“ v časopise Potsdamer Bulletin für Zeithistorische Studien, č. 40–41 (2007), s. 9–23. Autor v něm v souvislosti s historickým výzkumem Německé demokratické republiky osvětluje koncept „myšlenkového světa“ (Sinnwelt) jako produktivní a perspektivní cesty k pochopení toho, jak se etablovaly, fungovaly a zhroutily komunistické diktatury. Dualistický obraz vládnoucích a ovládaných, viníků a obětí, který v jejich výkladu a hodnocení namnoze ještě převládá, není podle Sabrowa nesprávný ani zbytečný. Pomáhá totiž uvědomovat si zásadní rozdíly mezi svobodou a nesvobodou, tolerancí a útlakem, právním státem a zvůlí, vyvolává veřejný soucit a alespoň zčásti tak odčiňuje bezpráví, jehož se diktátorské režimy dopustily. Tento v podstatě normativní přístup však nedokáže uspokojivě vysvětlit dlouhodobou existenci a poměrnou stabilitu těchto režimů. Koncept „myšlenkového světa“, opírající se o weberovskou kategorii panství (Herrschaft) a původně hegelovský pojem „svébytného smyslu“ (Eigen-Sinn), umožňuje nahlédnout, že socialistická diktatura nevděčila za své trvání jen vlastní represivní povaze, ale stejnou měrou široké společenské akceptaci a vnitřním sociokulturním vazbám, a v tomto smyslu byla stejně jako další diktátorské režimy dvacátého století „participativní diktaturou“. Z tohoto pohledu se domněle „totální“ ovládání společnosti režimem jeví spíše jako permanentní proces každodenního vyjednávání, v němž obyvatelstvo pouze nereagovalo pasivně na příkazy shora, nýbrž aktivně sledovalo vlastní cíle prostřednictvím svébytných interpretací sociálního jednání a sociálních vztahů., a2_Koncept „myšlenkového světa“ nabízí způsoby, jak proniknout do předpolitického prostoru nereflektované akceptace panství, který tvořil všednodenní socialistickou normalitu, a řadí se tak k přístupům, které lze označit jako kulturní dějiny politična. V další části statě autor ohledává obrysy „myšlenkového světa“ socialismu a vyzdvihuje některé jeho pilíře (silný důraz na principy kolektivnosti a konsenzu, téměř sakrální uctívání vědění a pravdy, boj jako ústřední metafora socialistické každodennosti, specifický pojem času založený na fundamentu pokroku)., Martin Sabrow ; přeložil Pavel Kovář., and přeloženo z němčiny
Článek zkoumá transformaci komunistické identity ve východním bloku po roce 1956, přičemž poukazuje jak na okamžiky jejího úpadku, tak na pokusy znovu tuto identitu vytvořit. Věnuje se tomu, jak se komunistická identita přetvářela a proměňovala mimo nejvyšší kruhy stranického vedení, mezi řadovými členy strany. Po dvacátém sjezdu sovětských komunistů a následujících událostech roku 1956 čelil pocit sounáležitosti komunistických stran a společnosti vážné výzvě, kterou představovaly obrozené národní, etnické, konfesní či náboženské identity. Renesance těchto partikulárních identit v roce 1956 těžce narušila zastřešující utopický příběh komunistické budoucnosti. Na druhou stranu však víra v komunistické panství oslabena nebyla. Tato studie nabízí tezi, že se objevila jakási náhražková utopie schopná sjednotit partikulární identity v sourodý významový celek, jenž se opíral o představu strany coby lokálního a národního aktéra. Autor popisuje tuto změnu jako posun od programatické utopie k procesuální utopii, která podle něj spočívala na prostorově decentralizovaných a časově fragmentovaných příbězích. and Pavel Kolář.