Abstrakt: Mezi představitele filosofické antropologie bývá řazen také švýcarský biolog a zoolog Adolf Portmann. Studie zkoumá legitimitu tohoto zařazení prostřednictvím analýzy filosofické relevance Portmannova myšlení, a to na příkladu dvou nejznámějších motivů jeho díla: jednak původního a objevného konceptu „extra-uterinálního“ prvního roku života lidského mláděte v tzv. sociálním uteru, jednak převzatého konceptu „niternosti“, který je charakteristický pro všechny živočichy. Během „extra-uterinálního“ roku lidské mládě postupně vrůstá do lidského světa prostřednictvím osvojování tří základních lidských rysů. Jde o vzpřímené držení těla, které osvobozuje ruce a vede k zaujetí frontální pozice vůči nyní se otevírajícímu světu, dále o osvojování si řeči prostřednictvím slov a znaků a konečně o rozvíjení „technické“ inteligence či jednání na základě vhledu. V těchto třech výlučně humánních formách vedení života se podle Portmanna rovněž demonstruje i „niternost“, která je typicky lidským způsobem sebe-manifestace. Na základě definování souvislostí obou výše zmíněných Portmannových konceptů by bylo možné koncipovat takové určení člověka jakožto osoby, které by se stalo fundamentálním prvkem klasicky pojaté filosofické antropologie. Toto určení však Portmann sám nikdy nevypracoval, a zůstává tedy v odborné literatuře doposud pouhým desideratem., Adolf Portmann is counted among the key protagonists of philosophical anthropology, although he was formerly a biologist and zoologist. Thus, the paper presented here poses the question of the legitimacy of such a claim and investigates the philosophical relevance of Portmann’s work. Two of his most renowned conceptions serve as examples: First, the “extra-uterine” year in the “social uterus,” during which the human child grows into the upright carriage of body, learns of speech through words and signs and learns of “technical intelligence,” all of which together make the child become a genuine human being. Second, the conception of “Innerlichkeit,” which is rendered into English as “centricity,” is a common feature of all living beings and is significant through self-manifestation. The two conceptions are intertwined with one another and offer the basis for an eventual conception of the human being as a person. This is a fundamental tenant of classical philosophical anthropology, something which Portmann himself never elaborated on, and it thus remains a desideratum in the scholarship., and Adolf Portmann wird allzu selbstverständlich unter die Protagonisten der philosophischen Anthropologie gerechnet, obwohl er eigentlich vom Fach her Biologe und Zoologe war. Deshalb stellt die vorliegende Studie die Frage nach der Legitimität dieser Meinung und der philosophischen Relevanz Portmanns anhand einer Überlegung über zweierlei Grundkonzeptionen, durch welche Portmann bekannt wurde: Einerseits das „Extra-uterine“ Jahr im „Sozial-Uterus“, während dessen das frühzeitig geborene Kind sich sowohl die aufrechte Haltung des Körpers als auch die Wort- und Zeichensprache und schließlich das „technische Denken“, bzw. „einsichtige Handeln“ aneignet, die alle zusammen laut Portmann das Kind überhaupt erst zu einem Menschen machen. Andererseits die „Innerlichkeit“, die als ein Grundzug aller Lebewesen in der „Selbstdarstellung“ besteht und sich vollzieht. Beide Grundkonzeptionen hängen miteinander zusammen und können zur Grundlage einer möglichen Konzeption des Menschen als einer Person dienen, welche zwar für die klassische philosophische Anthropologie grundlegend ist, die jedoch von Portmann nie vorgelegt wurde und die deshalb als ein eventuelles Desiderat in der Fachliteratur aussteht.
Článek pojednává o jednom verši z biblické Písně písní (2,3) v jedné z ústředních pasáží první publikované knihy Giordana Bruna, která pojednává o umění paměti. De umbris idearum [O stínech idejí] neusiluje jen o zlepšení paměťových schopností, ale předjímá také podmínky a hranice poznání v Brunové nové infinitní kosmologii. Tento příspěvek vychází z relevantní sekundární literatury k tomuto tématu a představuje De umbris obecně v kontextu Brunovy filosofie. Soustředí se na Brunovo napodobování Origénova komentáře k této pasáži z Písně písní. Článek detailně analyzuje důvody Brunovy subverze tradiční exegetické tradice, která byla výrazně ovlivněna Origénovým spiritualizovaným čtením Písně písní. Brunovo zcizení Origénova komentáře se nakonec ukazuje jako mise en abyme, manýristická strategie reprezentace. Ta jen odráží vlastní metodu, která tvoří základ Brunova umění paměti, ale která se dá chápat také jako vědomé rozvracení exegetických tradic obecně., This article focuses on the use of one verse from the Biblical Songs of Songs (2. 3) in central passages of Giordano Bruno’s first published book on the art of memory. De umbris idearum [On the Shadows of Ideas] not solely aims at improving mnemonic capacities, it also envisages the preconditions and limits of cognition in Bruno’s new inifitist cosmology. Taking relevant scholarly literature on the topic as a point of departure, this contribution presents De umbris in the context of Bruno’s philosophy in general; it focuses on Bruno’s evocation of Origen’s commentary on that passage in the Song of Songs. The article analyzes in detail the reasons for Bruno’s subversion of the traditional exegetic tradition that was massively influenced by Origen’s spiritualized reading of the Song of Songs. Bruno’s misappropriation of the Origen’s commentary turns out to be a mise en abyme, a mannerist strategy of representation. It not only reflects the very method that underlies Bruno’s art of memory, but is also to be understood as a conscious subversion of exegetic traditions in general., and Sergius Kodera.
Příspěvek uvádí téma lidského pohybu (kulturního subsystému „pohybové kultury“) a jeho teoretického postižení (kinantropologie) do filosofického diskursu v podobě filosofické kinantropologie, specifikace oboru filosofická antropologie. Terminologická analýza stávajících filosofických deskripcí pohybové kultury se zde stává podložím vymezení základního určení filosofické kinantropologie jako promýšlení a tázání se po smyslu lidského bytí, vyjevovaného prostřednictvím fenoménů lidského pohybu, zejména v prostředí jeho kultivace. V tomto sémantickém rámci je přiblíženo možné využití takto pojaté disciplíny jak pro hlubší porozumění pohybovým aktivitám, včetně sportu (např. prostřednictvím fenomenologického uchopení času či pohybu), tak pro rozvoj filosofie analýzou fenoménů a zkušeností nikde jinde nezahlédnutelných (jde kupř. o evolucionistický charakter sportu vedoucí ke kyborgizaci člověka či o potenciálně spirituální rozměr hry a putování)., The article introduces the theme of human movement (the cultural sub-system of the movement culture) and its theoretical rendering (kinanthropology) into philosophical discourse in the form of a philosophical kinanthropology – the specification of the field of philosophical anthropology. Terminological analysis of current philosophical descriptions of the movement culture are presented so as to define the basic orientation of philosophical kinanthropology as a consideration of and investigation into the sense of human existence as expressed by the phenomena of human movement, especially in the area of its cultivation. In this semantical framework, we examine the possible use of the discipline, thus understood, not only for the deeper comprehension of movement activities, including sports (for example by means of the phenomenological grasp of time and movement), but also for the development of philosophy by the analysis of phenomena and experiences nowhere else seen (for example, the evolutionary character of sport leading to the cyborgisation of man or the potentially spiritual dimension of play and travel)., and Ivo Jirásek.