Příspěvek uvádí téma lidského pohybu (kulturního subsystému „pohybové kultury“) a jeho teoretického postižení (kinantropologie) do filosofického diskursu v podobě filosofické kinantropologie, specifikace oboru filosofická antropologie. Terminologická analýza stávajících filosofických deskripcí pohybové kultury se zde stává podložím vymezení základního určení filosofické kinantropologie jako promýšlení a tázání se po smyslu lidského bytí, vyjevovaného prostřednictvím fenoménů lidského pohybu, zejména v prostředí jeho kultivace. V tomto sémantickém rámci je přiblíženo možné využití takto pojaté disciplíny jak pro hlubší porozumění pohybovým aktivitám, včetně sportu (např. prostřednictvím fenomenologického uchopení času či pohybu), tak pro rozvoj filosofie analýzou fenoménů a zkušeností nikde jinde nezahlédnutelných (jde kupř. o evolucionistický charakter sportu vedoucí ke kyborgizaci člověka či o potenciálně spirituální rozměr hry a putování)., The article introduces the theme of human movement (the cultural sub-system of the movement culture) and its theoretical rendering (kinanthropology) into philosophical discourse in the form of a philosophical kinanthropology – the specification of the field of philosophical anthropology. Terminological analysis of current philosophical descriptions of the movement culture are presented so as to define the basic orientation of philosophical kinanthropology as a consideration of and investigation into the sense of human existence as expressed by the phenomena of human movement, especially in the area of its cultivation. In this semantical framework, we examine the possible use of the discipline, thus understood, not only for the deeper comprehension of movement activities, including sports (for example by means of the phenomenological grasp of time and movement), but also for the development of philosophy by the analysis of phenomena and experiences nowhere else seen (for example, the evolutionary character of sport leading to the cyborgisation of man or the potentially spiritual dimension of play and travel)., and Ivo Jirásek.
Přestože je fenoménu spirituality a její vazby na zdraví věnována zasloužená pozornost, v českém i zahraničním kontextu je patrný převládající rys takových studií, totiž nedostatečná konceptualizace a nerozlišování mezi spiritualitou a religiozitou. Příspěvek hodlá zvýraznit odlišnosti mezi těmito dvěma fenomény, a to na základě vybraných myšlenek Maxe Schelera (duch jako nepředmětné specifikum lidské existence a seberealizace), Viktora Frankla (duch jako sféra existenciálního smyslu života) a Mircea Eliadeho (odlišení modality bytí sakrální a profánní). Tak vyvstává odlišnost náboženství a religiozity (transcendence do oblasti sakrální) a spirituality (transcendence každodennosti zůstávající v oblasti profánní), s možností aplikace na fenomén zdraví. Vazba spirituality a zdraví je možná ve dvojí podobě: prvním je hledání vlivu spirituality na (fyzické či psychické) zdraví, druhým pak svébytný modus spirituálního zdraví. Příspěvek formou stručného přehledu poukazuje na vybrané studie rozpracovávající obě tyto možnosti. Přesto těžiště textu spočívá ve zvýraznění možností konceptu spirituálního zdraví a jeho operacionalizace, a to vymezením pěti faktorů, které spirituální zdraví konstituují: autentický modus existence (tj. vztah k sobě samému), vztah k druhým lidem v důvěře a otevřenosti, vztah k přírodě coby celku, který nás přesahuje, tázání se po smyslu života a uvědomování si přesahu a transcendence každodennosti., Although the deserved attention is paid to the phenomenon of spirituality and its linkage to health, the prevailing feature of these studies is noticeable both in Czech and international context: the nonsufficient conceptualization and non-distinguishing between spirituality and religiosity. The paper intends to highlight the differences between these two phenomena, on the basis of selected thoughts of Max Scheler (spirit as non-object particularity of human existence and self-realization), Viktor Frankl (spirit as a sphere of existential sense of life), and Mircea Eliade (distinguishing of sacred and profane modalities of existence). The distinction between religion and religiosity (transcendence into sacred sphere), and spirituality (transcendence of everydayness remaining in profane sphere) appears, with possibility of application on the health phenomenon. The linkage of spirituality and health is possible in dual form: the first is the search for the influence of spirituality on (physical or mental) health, the second is the peculiar mode of spiritual health. The paper points to selected studies elaborating both these possibilities in the form of brief overview. But the core of the text consists in highlighting the possibilities of the concept of spiritual health and its operationalization by specifying five factors constituting the spiritual health: authentic mode of existence (i.e. the relation to self), relation to other people in trust and openness, relation to nature as a exceeding whole, inquiring about sense of life, and becoming aware of overlapping and transcendence of everydayness., Ivo Jirásek., and Obsahuje seznam literatury