V článku je stručně popsán objev kosmického záření, jeho vlastnosti a metody hledání jeho zdrojů sledováním vysokoenergetických kvant γ. Jsou popsány modely "kosmických urychlovačů" a metodika použití pozemských Čerenkovových stereoskopických teleskopů pro detekci těchto kvant. Je popsán experiment HESS ("High energy stereoscopic system") realizovaný mezinárodní kolaborací (Německo, Francie, Velká Británie, Irská republika, Jihoafrická republika, Arménie, Namibie a Česká republika) na jižní polokouli. Poprvé se podařilo rozlišit morfologii pozůstatků supernov, a ukázat tak, že jsou to možné zdroje kosmického záření. Experiment HESS objevil v galaktické rovině 17 nových zdrojů kosmického záření a zcela neočekávaně i zdroje vysokoenergetických kvant γ, které nejsou pozorovány v ostatních oborech elektromagnetického záření (optického, radiového nebo rentgenového). Kromě galaktických zdrojů HESS pozoroval i aktivní galaktická jádra. Z naměřených dat vyplývá, že Vesmír je pro vysokoenergetická kvanta γ průhlednější, než se dosud předpokládalo. Stručně je popsána druhá fáze experimentu HESS: Ke stávajícím čtyřem teleskopům bude přidán další, který umožní snížit prahovou energii experimentu. Výstavba tohoto teleskopu bude ukončena v roce 2008., Dalibor Nedbal, Ladislav Rob., and Obsahuje seznam literatury
We feature an interview with Professor Martin Rees, one of the speakers at the conference Frontiers of Quantum and Mesoscopis Thermodynamics 2011. Professor Rees in Master of Trinity College and Emeritus Professor of Cosmology and Astrophysics at the University of Cambridge. He holds the honorary title of Astronomer Royal and also is Visiting Professor at Imperial College London and at Leicester university. After studying at the University of Cambridge, he held post-doctoral positions in the UK and the USA before becoming a professor at Sussex University. In 1973, he became a fellow of King's College and Plumian Professor of Astronomy and Experimental Philosophy at Cambridge (continuing in the latter post until 1991) and served for ten years as director of Cambridge's Institute of Astronomy. From 1992 to 2003 he was a Royal Society Research Professor. and Gabriela Adámková.
Rozpínání vesmíru dnes patří do výuky fyziky, stejně jako oběh Země kolem Slunce. Konceptuální i technická náročnost je srovnatelná. Obojí je založeno na teorii gravitace, ale nevyžaduje hlubší pochopení této složité teorie, nýbrž jen pochopení jejích jednoduchých závěrů. Je však třeba překonat představu neměnného prostoru, jako bylo kdysi třeba překonat představu Země jako neměnného středu světa. Prostor kolem nás se rozpíná., Jiří Jersák., and Obsahuje seznam literatury a 3 vložené doplňky
A singularity-free inflationary cosmological model driven by a coherent scalar field and/or R^2 terms in the gravitational Lagrangian is presented. The different mechanisms are compared and their observational restrictions are discussed. The dark matter problem and the mode coupling effect connecting the formation of very large structures and population III objects find a natural place in our model.
In the framework of the Israel formalism the closed universe consisting of two spherical voids separated by he thin shell of matter is studied. It is shownt hat there is no horizon in this model. The naive quantisation removing the singularity is performed.
The cosmologies of the pre-Socratics are usually considered to be independent, distinctive conceptions. Within the framework of these cosmologies, however, David J. Furley was able to differentiate “linear” and “centrifocal” conceptions, while Daniel W. Graham distinguished “meteorological” and “lithic” models; by way of these, they pointed out the common features of individual cosmologies and at the same time showed how they had evolved. It is, however, possible to conclude that they are both discussing the same thing. Pre-Socratic cosmologies, that is to say, experienced a significant development that was based on a change in the concept of the space of the universe. While in the Ionian archaic cosmologies of the 6th century BCE the space of the universe usually extended only between the flat Earth and the heaven, in the following century it was already being extended around the entire Earth. This led to a change not only in the concept of celestial bodies and their orbits, but in additional cosmological aspects as well. The cause of this development was Parmenides’ conception of the space of the universe, consisting of a spherical heaven with a spherical Earth in its center. and Kosmologie předsokratiků se obvykle považují za nezávislé osobité koncepce. David J. Furley však v jejich rámci odlišil „lineární“ a „centrifokální“ pojetí, zatímco Daniel W. Graham „meteorologický“ a „lithický“ model. Poukázali tím na společné rysy jednotlivých kosmologií a zároveň naznačili jejich vývoj. Lze ovšem soudit, že oba vypovídají o stejné události. Předsókratovské kosmologie totiž prošly výrazným vývojem, který vycházel ze změny v pojetí prostoru univerza. Zatímco se v iónských archaických kosmologiích 6. století př. n. l. prostor univerza zpravidla rozpínal pouze mezi plochou Zemí a nebem, v následujícím století byl již akcentován kolem celé Země. Tím došlo ke změně nejen v pojetí nebeských těles a jejich oběhů, ale i dalších kosmologických aspektů. Příčinou tohoto vývoje byla Parmenidova koncepce prostoru univerza, sestávajícího ze sférického nebe s kulovou Zemí v jeho středu.
Interpretace Země v iónských archaických kosmologiích obvykle pracují s představou ploché desky ležící na vodě nebo vzduchu. Země je v nich zároveň pojímána jako konkrétní těleso umístěné v prostoru univerza. Vzhledem k meteorologické povaze iónských archaických kosmologií se však lze domnívat, že tyto kosmologie obecně nepředpokládaly prostor pod Zemí. Země tak tvořila spodní dimenzi celého univerza, přičemž nebyla považována za kosmické těleso. K zásadní změně došlo až v kosmologii italské větve filosofie, která pojala Zemi i univerzum ve tvaru sféry – tím se Země stala samostatným tělesem. Pokud však ještě předtím zprávy o Anaximandrově iónské kosmologii popisují válcovitou Zemi umístěnou uprostřed kruhů nebeských těles, lze soudit, že to byl právě Anaximandros, kdo jako první pokládal Zemi za kosmické těleso., Interpretations of the Earth in Ionic archaic cosmologies usually revolve around the idea of it being a flat disc lying on water or air. In them, the Earth is also conceived as a concrete body situated in the space of the universe. However, due to the meteorological nature of Ionic archaic cosmologies, we can presume that in these cosmologies space was not generally assumed to exist under the Earth. The Earth, then, constituted the lower dimension of the universe as a whole and was not therefore considered a cosmic body. A fundamental change did not occur until the cosmology of the Italian branch of philosophy, which conceived of both the Earth and the universe as being in the shape of a sphere – meaning that the Earth became a separate body. If however still earlier reports of Anaximander’s Ionic cosmology described a cylindrical Earth located in the middle of the rings of celestial bodies, we might conclude that it was Anaximander who was the first to consider Earth to be a cosmic body., and Die Interpretationen der Erde in ionischen archaischen Kosmologien arbeiten in der Regel mit der Vorstellung einer flachen auf Wasser oder auf Luft liegenden Scheibe. Die Erde wird dort gleichfalls als konkreter Körper im Raum des Universums aufgefasst. In Anbetracht der meteorologischen Natur ionischer archaischer Kosmologien kann jedoch vermutet werden, dass diese Kosmologien im Allgemeinen keinen Raum unterhalb der Erde voraussetzten. Die Erde stellte somit die untere Dimension des gesamten Universums dar, wobei sie nicht als kosmischer Körper angesehen wurde. Eine grundlegende Änderung fand erst in der Kosmologie des italienischen Zweigs der Philosophie statt, in der die Erde sowie das Universums die Form einer Sphäre hatten – dadurch wurde die Erde zu einem selbstständigen Körper. Wenn jedoch noch davor Berichte über die ionische Kosmologie des Anaximandros Beschreibungen einer zylinderförmigen Erde inmitten von Kreisen von Himmelskörpern enthalten, kann daraus geschlossen werden, dass es Anaximandros war, der die Erde als Erster für einen kosmischen Körper hielt.