Za posledních několik let byla publikována řada významných archeogenetických studií týkajících se datování a geografické lokalizace posledního společného předka lidského chromozomu Y. Je to dáno dramatickým rozvojem molekulárně biologických technik, díky nimž je dnes možné přečíst daleko větší objem dat, než tomu bylo dříve. Dozvěděli jsme se, že „Y chromozomový Adam“ bude asi nakonec starší než „mitochondriální Eva“ a že jeho synové prodělali mnohem bouřlivější demografický vývoj než dcery Eviny., Several important archaeogenetic studies dealing with age estimates and the geographical locations of the last common ancestor of our Y chromosome have been published over the past few years. This is due to the dramatic development of molecular biological techniques, which made it possible to read a much larger amount of data than was possible before. We learned that the "Y chromosome Adam" might be even older than "mitochondrial Eve" and that his sons went through a much more complex demographic history than Eve’s daughters., and Viktor Černý.
The great importance of the domestic horse in human history and culture has long made it a significant subject of research. The historical role of the horse and new studies and discoveries that are key to understanding its domestication provided the impetus for this paper. The review presents and discusses the current state of knowledge and ideas concerning the origins, domestication, early history, historical roles, and exploitation of this domestic animal from central European and global perspectives. Ecological, biological, phylogenetic, archaeological and historical aspects are combined to explore the issue in a comprehensive manner and to provide insights into various scientific fields and the different regions of Eurasia. and Kůň je s ohledem na jeho podstatný význam v lidských dějinách a kultuře v hledáčku badatelů z různých oborů. Historická role koně, ale zejména nové, pro poznání jeho domestikace klíčové studie a objevy, byly impulsem pro vytvoření tohoto příspěvku. Jeho cílem je prezentovat a diskutovat aktuální poznatky a představy o původu, domestikaci, rané historii, využívání a historické roli tohoto domácího zvířete z české, středoevropské i světové perspektivy. V příspěvku je kombinován aspekt ekologický, biologický, fylogenetický, archeologický i historický. Problematika je tímto pojata komplexně, s nahlédnutím do různých směrů bádání a různých regionů Eurasie.
Díky specifickému typu dědičnosti Y chromozómových a mitochondriálních DNA polymorfismů a jejich distribuci v současných světových populacích je možné vyjasnit doposud spornou problematiku týkající se podílu neolitických zemědělců versus paleolitických lovců-sběračů v Evropě. Pro zmapování biologického původu obyvatelstva na území České republiky v mužské linii bylo pozorováno zastoupení různě starých Y chromozómových haploskupin. Do testovaného souboru bylo zařazeno 180 vzorků, které pocházely ze šesti lokalit jižní části České republiky. Z 10 detekovaných haploskupin bylo 6 zastoupeno s frekvencí 5 % či vyšší. Haploskupiny I, R1a a R1b, jejichž geografická distribuce odráží průběh postglaciální rekolonizace Evropy, byly u české populace zaznamenány s celkovou relativní četností 80,6 %. Naopak ty haploskupiny, které mohly být do Evropy zaneseny až neolitickou expanzí (E3b, G a J2) byly na našem území detekovány s frekvencí pouhých 15 %. Ostatní vzorky náležely k poměrně vzácně se vyskytujícím haploskupinám. Zůstává ovšem nedořešenou otázkou, do jaké míry se lidé nesoucí „paleolitické“ haploskupiny (zejména R1a) podíleli na demické difůzi, kterou zemědělské hospodaření před 10 tisíci lety na Předním východě odstartovalo. and Thanks to the specific type of inheritance of Y chromosome and mitochondrial DNA polymorphisms, and their distribution in modern populations, it is possible to cast light on the hitherto contentious problems relating to the contributions of Neolithic agriculturalists as opposed to Palaeolithic hunter-gatherers in Europe. For mapping the biological origin of the population on the territory of the Czech Republic in the male line, the presence was monitored of various old Y chromosome haplogroups. The test sample included 180 samples from six locations in the southern part of the Czech Republic. Of the 10 haplogroups detected, 6 were present at a frequency of 5 % or higher. Haplogroups I, R1a and R1b, the distribution of which reflects the course of the post-glacial recolonisation of Europe, were recorded in the Czech population with an overall relative frequency of 80.6 %. By contrast, those haplogroups which could have been brought to Europe only as late as during the Neolithic expansion (E3b, G and J2) were detected with a frequency of only 15 %. The remaining samples contained relatively rarely appearing haplogroups. The question remains unanswered, of course, as to what extent those people carrying ‘Palaeolithic’ haplogroups (particularly R1a) contributed to the demic diffusion triggered by agricultural management in the Near East some ten thousand years ago.
Dějiny lidských populací (změny v počtu obyvatel a jejich původu) jsou jednou z domén biologické antropologie, resp. archeogenetiky. Za poslední desetiletí došlo k významnému rozvoji molekulárně-genetických a biostatistických postupů, jejichž prostřednictvím bylo možné rekonstruovat demografické změny minulých populací v nejrůznějších částech světa. V době, kdy se genetické postupy při rekonstrukci pravěku utvářely, jsme vycházeli z limitovaného množství vzorků a studia jen části lidské genetické variability. Dnes se ocitáme v éře genomiky, a měli bychom tedy mluvit spíše o archeogenomice, která pracuje s nepoměrně větším počtem dat a dosahuje mnohem spolehlivějších výsledků. Nepochybujeme ale o tom, že v následujícím období se bude rekonstrukce populačních dějin ještě přepisovat a doplňovat, např. i díky novým poznatkům v oblasti epigenomiky a mikrobiomu. V tomto příspěvku bychom chtěli přiblížit přístupnou formou současné výsledky genetických studií pravěku Evropy, jež spolu s kulturními dějinami vytvářejí ucelenější obraz naší sdílené, ale nikým nezapsané minulosti. and History of human populations (changes in the number of inhabitants and their origin) represent one of the domains of biological anthropology, or more precisely archaeogenetics. The recent decade has seen significant advances in molecular-genetic and biostatistical methods that allowed reconstruction of demographic changes in past populations in different parts of the world. At the time of development of genetic methods for reconstruction of prehistory, we had at our disposal a limited number of samples enabling us to study only certain parts of human genetic variability, while today we find ourselves in the era of genomics, and we should therefore rather refer to archaeogenomics, working with incomparably bigger amount of data and achieving far more reliable results. Furthermore, there is no doubt that the upcoming periods will complete the population history reconstruction, e.g. with new knowledge achieved in the fields of epigenomics and microbiome. This article nonetheless aims to present in a reader-friendly way the recent results of genetic studies of European prehistory, which together with the cultural history give a more complete picture of our shared yet unwritten past.