O Moirách, třech přadlenách osudu, píše už Homér i Hésiodos (Zrození bohů 217-222), který ve fragmentu známém jako Štít (Aspis) píše, že o délce života rozhoduje Atropos (Neodvratitelná). Mýtus o Parkách Platón rozvedl na konci Ústavy, v pasáži věnované znovuzrození duše. V Bájích připisovaných Hyginovi o délce Meleagrova života rozhodla Atropos, jež v této roli opakovaně vystupuje v básních Publia Papinia Statia.
Empírová vila, na fasádě v tympanonu tři Grácie na soklu v podobě kanelovaného sloupu, o něj se zády opírají dvě sedící ženy hrající na dvojité píšťaly, před nimi sedící lev. V prvním patře nad balkónovými dveřmi reliéf: tři sedící ženské postavy - bohyně osudu, Parky., Šopák, P., K stavební historii tzv. vily Loreta ve Fulneku. In: Sborník Státního památkového ústavu v Ostravě 2001. Ostrava 2002, s. 241-243., and Evidováno v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek ČR pod rejstříkovým číslem 134058/8 - 1565.
Hikisch Rezső (1876-1934) byl stavitel a universitní profesor. Náhrobek je patrně z roku 1917, kdy zemřela první pohřbená osoba. Na podstavci rakev ve tvaru antického sarkofágu, na čelní straně reliéf - figurální scéna představující tři ženy v antických řízách - sudičky, nebo v antice bohyně osudu Klóthó, Lachesis a Atropos. Jedna drží vřeteno s přízí, druhá patrně váhy (poškozeno) a třetí nůžky., http://epa.oszk.hu/00000/00003/00020/adat042.htm (13.06.2006), and Sarkofág, v antice schránka na tělo zemřelého, byl od doby neoklasicismu velmi oblíbeným symbolickým prvkem. Bohyně osudu, moiry (Moirai, lat. Parcae), dcery boha Dia, Klóthó s vřetenem rozpřádá dny života, lidský osud, Lachesis s mírou nebo váhou ho rozvíjí, Athropos s knihou života, slunečními hodinami nebo nůžkami, jimiž přestřihovala nit života, ukončuje. Všechny tři předly nit osudu, svým zpěvem doprovázely harmonii sfér (naše sudičky jsou jen velmi vzdálené), nad nimi vládne Osud, jsou jenom jeho střážci a vykonavatelkami. Řekové si je představovali jako stařeny, nejstarší zobrazení je na reliéfu z Pergamonu, Brit.Mus), pak v renesanci a později. Formální uměleckou inspirací mohl být reliéf se stejným námětem (především postava Klóthó) zobrazený na náhrobku Alexandra von der Mark v Berlíně (J. G. Schadow, 1788 - 1790).
Parcela 37/1-1-4: hrob "Máriabesnyői Ország család". Náhrobek v podobě antické stély s reliéfem. Reliéf zobrazuje trojici žen v antické drapérii s pokrytou hlavou, jedna drží vřeteno, druhá nit, třetí nůžky., http://epa.oszk.hu/00000/00003/00020/adat085.htm (13.06.2006), and Antické stély byly v 19. století přetvářeny různým způsobem, častěji jako průčelní edikula převzatá z renesance, stéla se zvýrazněným štítem a bočními akroteriemi. Inspirací výzdoby byla často čelní strana řeckých stél s reliéfem znázorňujícím loučení se zemřelým. Moiry, řecké bohyně osudu, životního údělu, v antice vystupují již v antropomorfizované podobě u Homéra. V počtu tří vystupují později jako přadleny nití osudu. Klóthó začíná nit příst, Lachesis ji předává dál, Atropos ji přestřihuje. V Římě původně jediná bohyně narození Parka, byla později také v počtu tří (Parky). Moiry, jsou v obecném literárním pojetí 19. století (pohádky) známé jako sudičky.
Kresba (40, 1 x 28, 8 cm): uprostřed symbolů narození a smrti tři předoucí Parky: nalevo mladá Klóthó drží nit s předenem, uprostřed Lachesis s vřetenem a napravo stará Atropos nůžkami ustřihuje nit života., Fučíková 1997#, I/143., Fusenig 2010#, č. 52, s. 176-177., and Předloha ke grafickému listu Aegidia Sadelera, který vydal v roce 1589 Joris Hoefnagel, jenž byl autorem ikonografického programu (srov. Praha, Nicomaxia Vitae). O Parkách srov. Exemplum: Parky (Moiry)
Dvě malby na dřevě (každá deska 22,5 x 71,5-2 cm). Levá deska: lov na kalydónského kance - nalevo Meleagros útočí na kance oštěpem, jeho druzi jsou zobrazeni s oštěpem a kyjem, Ankaios se napřahá k ráně sekyrou, napravo Atalanta střílí z luku, za ní ženy s oštěpy a lukem. Pravá deska: nalevo tři ženy sedí na trůně s vřeteny (Parky), před nimi muž a žena s dítětem, vedle žena u oltáře, na nějž dává dřevo ?, za oltářem socha na kouli. Napravo skupina tří mužů mužů s oštěpy, uprostřed Meleagros a Atalanta, napravo tři ženy s oštěpy a lukem a toulcem. V dálce mořský záliv a město., Pujmanová 1997#, 116., and Původně výzdoba svatební truhlice (cassone), zakoupeno do galerie v roce 1894. Zatímco levá deska se těsně drží líčení v Ovidiových Proměnách (8, 380-393: Atalanta střílí z luku, muži oštěpy, Ankaios sekyrou), pravá s tímto textem souvisí jen volně. Sudičky nalevo patrně odkazují na věštbu o nedohořeném poleni, které Meleagrova matka nechala dohořet, když se dozvěděla o tom, že její syn zabil v její bratry, kteří upřeli Atalantě loveckou trofej. Skupina napravo vypadá spíše jako příprava na lov.
Rytina (44, 3 x 33 cm): uprostřed symbolů narození a smrti tři předoucí Parky: nalevo mladá Klóthó drží nit s předenem, uprostřed Lachesis s vřetenem a napravo stará Atropos nůžkami ustřihuje nit života., Fučíková 1997#, I/338., Fusenig 2010#, č. 52 s. 176-177., and Grafický list podle předlohy Hanse von Aachen (srov. Praha, Curriculum Vitae Christianae), který vydal v roce 1589 Joris Hoefnagel, jenž byl autorem ikonografického programu. O Parkách srov. Exemplum: Parky (Moiry). "Nicomachia" v názvu listu je buď narážka na Aristotelovu Etiku Nikomachovu, nebo na obměna Prudentiova díla Psychomachia (Boj o duši), jež ve formě "Nico machia" znamená "Vítězný boj" o život věčný.