Koncept sebaurčenia národov je hodný odbornej pozornosti z viacerých dôvodov. Vo svojich začiatkoch predstavoval politický cieľ, z ktorého sa postupne vyvinul jeden zo základných kameňov systému medzinárodného práva, normatívne zakotvený v Charte OSN, či ďalších dôležitých dokumentoch, napríklad v Paktoch z roku 1966.Napriek tomuto pozoruhodnému vývoju a významu zásady sebaurčenia ako pravidla s účinkom erga omnes však jej obsah a rozsah aplikácie mimo obdobie dekolonizácie ostávajú nejasné.V súčasných diskusiách o legálnosti odštiepeneckých tendencií v Európe, či už v prípade Krymu, Katalánska či Škótska, právo na sebaurčenie pôsobí nielen ako ich živná pôda, ale je používané často ako hlavný argument, o ktorý sa legalita týchto snáh opiera. Je tak zrejmé, že zásadným sa stáva hľadanie riešenia rozporu zásady sebaurčenia a zásady územnej celistvosti. Kým časť súčasnej doktríny medzinárodného práva kladie dôraz na zásadu územnej celistvosti štátu a obmedzuje preto realizáciu zásady sebaurčenia na jeho vnútornú dimenziu, tj. v rámci existujúceho štátneho útvaru, iná časť odborníkov považuje v prípade existencie zvláštnych okolností za možnú i unilaterálnu secesiu. Tento príspevok predostrie argumenty v prospech kompromisného riešenia, ktoré nepodporuje exkluzivitu či subordináciu medzi oboma kľúčovými zásadami, ale naopak požaduje a stavia na ich vzájomnej koordinácii. and The concept of self-determination is an issue worth analysis for several reasons.First, it went through a remarkable change from a political goal to one of the cornerstones of the current international legal system. Secondly, despite its current position as a binding erga omnes-rule of international
law, which is enshrined in the most important documents such the UN Charter or the human rights Covenants of 1966, its content and scope of application in the post-colonial world remain problematic. Most vivid discussions, heated up by current secessionist tendencies in Europe, concern the conflict between the principle of determination and the principle of territorial integrity.One part of the current doctrine restricts the realization of self-determination to an internal mode, which entitles people autonomy and similar arrangements. It is however the other group of writers, which in exceptional circumstances considers also the external dimension of self-determination as legal, even in the form of unilateral secession. This contribution pleads for reconciliation of the two principles by finding
solutions, which do not foster the exclusivity and/or subordination in the relationship between them, but coordination.However, taking into account the importance and broadness of the questions to which no clear answer could be found yet, self-determination will continue to constitute a challenge
in practice, as well as in the doctrine of international law.
Článek se zabývá problematikou testu oboustranné trestnosti dle evropského zatýkacího rozkazu a jeho cílem je analyzovat způsob uplatňování testu oboustranné trestnosti mezi členskými státy Evropské unie v rámci předávání osob, přičemž se článek soustředí na evropské zatýkací rozkazy vydané na katalánské politiky v souvislosti s konáním referenda o nezávislosti Katalánska na Španělském království a na ně navazující rozhodnutí belgického a německého soudu. Článek je rozčleněn do tří částí. První část analyzuje rozhodnutí německého i belgického soudu o výkonu zmíněných evropských zatýkacích rozkazů. V preambuli rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu je proklamováno, že je založen na vysoké úrovni důvěry mezi členskými státy Evropské unie. V druhé části je proto nahlíženo na aplikaci testu oboustranné trestnosti v předmětné kauze také optikou této zásady a zásady vzájemného uznávání soudních rozhodnutí, upozorněno na problémy, které nedostatečná judikatura a přístup členských států přináší, a poukázáno na úroveň ochoty členských států Evropské unie spolupracovat v této oblasti. V třetí části článku je pak rozebrána aktuální překážka v předání po vydání třetího eurozatykače – europoslanecká imunita a nejnovější judikatura Soudního dvora EU týkající se této problematiky. and The article deals with the issue of dual criminality test under the European arrest warrant and its aim is to analyze the way of applying dual criminality test between the Member States of the European Union while surrendering persons. It focuses on the European arrest warrants issued against Catalan politicians in relation to the Catalan referendum regarding the independence from the Kingdom of Spain and the subsequent decisions of the Belgian and German courts. The article is divided into three parts. The first part analyses the decisions of the German and Belgian courts on the execution of the European arrest warrants. The preamble of the Framework Decision on the European arrest warrant states that it is based on a high level of confidence between the Member States of the European Union. Thus, this article evaluates the application of the dual criminality test in the case in question also from the perspective of this principle and the principle of mutual recognition of criminal decisions, points out the problems that the lack of case-law and approach of the Member States bring and assesses the level of willingness of the Member States of the European Union to cooperate in this area. The third part deals with the current impediment to the surrender after issuing the third European arrest warrant – the immunity of members of the European Parliament and presents the newest judgment of the Court of Justice of the EU regarding this issue.