Referát přibližuje průběh sedmého mezinárodního balkanistického sympozia, které ve dnech 28. a 29. listopadu 2016 uspořádal v Brně Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity spolu s Moravským zemským muzeem a Historickým ústavem Akademie věd České republiky, v. v. i. Sympozia se zúčastnilo více než šedesát historiků, politologů, filologů, etnologů a jiných odborníků z České republiky, Slovenska, balkánských států a Polska, kteří své příspěvky o minulosti a dějinách Balkánu i o česko-slovensko-balkánských vztazích představili ve třech sekcích: historie, etnologie, politologie; jazykověda; literatura a kulturologie., This is a report on the Seventh International Symposium on Balkan Studies, which was held in Brno, on 28 and 29 November 2016. It was organized by the Institute of Slavic Studies at Masaryk University, together with the Moravian Museum and the Institute of History, part of the Czech Academy of Sciences. More than sixty historians, political scientists, philologists, ethnologists, and other specialists from the Czech Republic, Slovakia, Balkan countries, and Poland, participated in the symposium. In three sections, they presented papers about the history of the Balkans and Czecho-Slovak-Balkan relations: (i) history, ethnology, political science; (ii) linguistics; and (iii) literature and culturology., Milan Sovilj., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Kniha Dvacet let samostatného Chorvatska uznávaného chorvatského historika středověkých a v poslední době i nejnovějších národních dějin, který působil i jako předseda první nekomunistické strany v Chorvatsku před rozpadem federativní Jugoslávie, je pozoruhodná svou snahou o vědecký, politicky nezatížený přístup. Tím se podle recenzenta odlišuje od většiny tamní historické produkce, navíc je napsaná čtivým a kultivovaným jazykem. Přesto se výklad neodpoutal od nacionálních stereotypů, jeho kritika míří hlavně na režim Franjo Tudjmana a také trpí vážnými tematickými a časovými disproporcemi. and [autor recenze] Jan Pelikán.
Autor formou rešerší seznamuje s nejzajímavějšími příspěvky roku 2012 k soudobým dějinám v polských historických časopisech Dzieje Najnowsze, Wiadomości Historyczne, Pamięć.pl: Biuletyn IPN, Zeszyty Historyczne WiN, Przegląd Zachodni, Przegląd Historyczny, Kwartalnik Historyczny, Studia Historyczne a Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka. and Jaroslav Vaculík.
V rešeršním přehledu článků o soudobých dějinách v polských historických časopisech za rok 2013 věnuje autor nejpodrobnější pozornost čtvrtletníku Historického ústavu Polské akademie věd ve Varšavě Dzieje Najnowsze, který je ústředním periodikem na poli soudobých dějin v Polsku. Dále se soustředí na měsíčník Pamięć.pl, který vychází jako Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej, a stručněji se pak probírá stránkami časopisů Przegląd Zachodni, Kwartalnik Historyczny, Wiadomości Historyczne, Przegląd Historyczny, Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka a Mówią Wieki., In this survey of contemporary-history articles in Polish periodicals in 2013 the author focus mostly on the quarterly of the History Institute of the Polish Academy of Sciences, Warsaw, Dzieje Najnowsze, the main contemporary-history journal in Poland. He also focuses on the monthly Pamięć.pl, which is published as Biuletyn Instytutu Pamięci Narodowej, and, more briefly, he discusses the periodicals Przegląd Zachodni, Kwartalnik Historyczny, Wiadomości Historyczne, Przegląd Historyczny, Śląski Kwartalnik Historyczny Sobótka, and Mówią Wieki., and Jaroslav Vaculík.
Autor představuje produkci polských historických periodik za rok 2011 s ohledem na témata soudobých dějin. Ve svých rešerších zajímavých článků nechává nahlédnout do časopisů Dzieje Najnowsze, Sobótka, Biluletyn Instytutu Pamięci Narodowej, Wiadomości Historyczne, Przegląd Historyczny, Kwartalnik Historyczny, Przegląd Zachodni, Przegląd Historyczno-Wojskowy, Oświęcim a Kwartalnik Historii Żydów. and Jaroslav Vaculík.
a1_Autor na rozboru strategie a taktiky Komunistické strany Československa v letech 1945 až 1948 sleduje, jak se v její tehdejší politice uplatňovalo téma takzvané specifické cesty osvobozené Československé republiky k socialistickému společenskému systému. Klade si otázku, jak mohla komunistická strana po válce získat tak masovou podporu, a jednu z příčin jejího úspěchu shledává v pragmaticky a pružně zvolené strategii, využívající vzepjaté národní cítění obyvatel v kombinaci s široce vyznávanými ideály sociální spravedlnosti. Domácí historické kořeny teze o svébytném směřování země k socialismu a její přitažlivosti nachází autor ve druhé polovině 19. století, kdy se v české společnosti a politice prosazovaly a propojovaly levicové a nacionální myšlenky, jejichž symbióza poté silně působila po celou dobu první republiky. Předseda KSČ Klement Gottwald (1896-1953) a další členové stranického vedení po květnu 1945 popisovali současnou situaci v termínech "národní a demokratické revoluce" a "budování lidové demokracie", v nichž ovšem zazníval akcent na jejich specifický charakter. Samotné heslo zvláštní československé cesty k socialismu zaznamenává autor v projevech komunistických představitelů až na podzim 1946 a rozhodující moment pro jeho formulaci spatřuje ve vítězství KSČ ve volbách v květnu téhož roku, které přesvědčily stranické špičky o tom, že je možné Československo přetvořit na socialistický stát pokojnou cestou stále radikálnějších reforem, bez násilí a "diktatury proletariátu" podle sovětského vzoru., a2_Tato myšlenka získala v praktické politice podobu hesla o boji za získání většiny národa, která by komunistické straně zajistila více než padesát procent hlasů v příštích volbách. Autor přitom upozorňuje na důležitost mezinárodního kontextu, zejména postojů Moskvy, která Stalinovými ústy deklarovala svůj souhlas s představou o rozdílných cestách vedoucích k socialismu v různých zemích, v závislosti na jejich domácích poměrech. Zásadní obrat v politice Moskvy v létě a na podzim 1947, který odráželo zejména založení Informačního byra komunistických a dělnických stran, se promítl do strategie KSČ, když v boji o moc začala vedle cesty voleb plánovat i alternativní postupy s využitím nátlakových a násilných metod. Ty nakonec efektivně použila v únorovém převratu roku 1948, o němž autor referuje z pohledu zpráv sovětských diplomatů a úředníků. Vedení KSČ se sice československé cesty k socialismu výslovně nezřeklo, po rozkolu SSSR s Jugoslávií a nastolení "zostřeného kurzu" Moskvou na podzim 1948 ji však zcela opustilo a přebíralo sovětský model socialismu. Autor resumuje, že povrchní a teoreticky nepropracovaná koncepce "československé cesty k socialismu" v politice KSČ jistý čas opravdu existovala, jejím cílem však bylo jen pokojné převzetí moci a v podstatě se jednalo o demokratickou kamufláž cesty ke komunistické diktatuře., a3_V závěru autor představuje sovětský dokument "O některých chybách v činnosti Komunistické strany Československa" (O někotorych ošibkach v dějatělnosti Kommunističeskoj partii Čechoslovakii), který je v českém překladu editován a publikován jako příloha článku. Význam dokumentu demonstruje na konkrétních změnách, které následovaly v politice KSČ v souladu s tezemi sovětských činitelů. Tento poměrně obsáhlý a k politice vedení KSČ velmi kritický text vypracovali úředníci aparátu Ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků) L. Baranov, V. Mošetov a A. Antipov, datován je 5. dubna 1948 a určen byl pro Michaila Andrejeviče Suslova (1902-1982), který byl tehdy vedoucím oddělení zahraniční politiky ÚV VKS(b). (Dokument byl rusky publikován v edici: VOLOKITINA, T. V. - ISLAMOV, T. M. - MURAŠKO, G. P. - NOSKOVA, A. F. - ROGOVAJA, A. L. (ed.): Vostočnaja Jevropa v dokumentach rossijskich archivov 1944-1953 gg., sv. 1: 1944-1948 gg. Moskva - Novosibirsk, Sibirskij chronograf 1997, s. 831-858.) Zpráva se zaměřuje na několik oblastí - strategii KSČ v boji o moc a její deklarované cíle, vnitřní výstavbu strany, národnostní politiku a zemědělskou politiku - a vytýká vedení československých komunistů řadu chyb a nedostatků. Největší chybu spatřuje právě v orientaci KSČ na pokojnou cestu k socialismu bez třídního boje a obětí, v přeceňování parlamentních forem boje a v podceňování významu revolučního vystoupení lidových mas., a4_Dále kritizuje masové rozšiřování členské základny KSČ, které hodnotí jako odmítání bolševických zásad organizační výstavby strany. Ostrý odsudek si vedení KSČ (stejně jako ostatní předúnorové strany) vysloužilo za nacionalistickou politiku uplatňovanou vůči německé a maďarské menšině v Československu, přezírající leninsko-stalinské přístupy v národnostní otázce. Podobné úchylky se údajně dopustilo v rolnické otázce, když nevypracovalo vědecký program jejího řešení a nenarušilo základy kapitalismu na vesnici. V závěru zprávy její pisatelé konstatují, že KSČ musí přezkoumat svá teoretická východiska i praktickou politiku, a formulují podmínky, které musí nutně splnit ke své nápravě v duchu marxismu-leninismu., a1_In this analysis of the strategy and tactics of the Communist Party of Czechoslovakia from 1945 to 1948, the author considers how, in its policies, the Party applied the notion of the so-called "special road" of liberated Czechoslovakia to a Socialist system. He asks how, after the Second World War, the Party could gain such mass support. He sees one of the reasons for its success in its pragmatically and flexibly choosing strategy and using the heightened popular national feeling in combination with the widely acknowledged ideal of social justice. The historical roots of the Czech notion of the country´s distinctive orientation towards socialism and its attractiveness, argues the author, are in the second half of the nineteenth century, when left-wing nacionalist ideas were promoted and linked together in Czech society and politics. Their symbiosis then had a strong effect during the whole existence of the first republic. The chairman of the Party, Klement Gottwald (1896-1953), like other members of the leadership, described the contemporary situation after May 1945 as a "national and democratic revolution" and the "building of a people´s democracy", in which, however, the accent was on their special character., a2_The author finds the first use of the slogan "the Czechoslovak road to socialism" in speeches of Communist Party representatives in autumn 1946, and he considers the decisive moment for its formulation to be the victory of the Communist Party in the general elections of May 1946, when the top-level members of the Party convinced themselves that it was possible to remake Czechoslovakia into a Socialist state by following a peaceful road of increasinly radical reforms, without the violence or "dictatorship of the proletariat" of the Soviet model. In practice this idea was expressed in the slogan about the struggle to win over the majority of the nation, which was meant to ensure the Communist Party more than fifty per cent of the vote in the next elections. The author points to the importance of the international context, particularly the attitudes of Moscow, which, as Stalin said, declared that it agreed to the notion of different roads leading to socialism in different countries, depending on the local circumstances in each. The fundamental turnaround in Kremlin policy in summer and autumn 1947, reflected particularly in the founding of the Cominform (Information Bureau of the Communist and Workers´ Parties), was projected into the strategy of the Czechoslovak Communist Party, when, in the struggle for power, it began, in addition to elections, to plan alternative approaches using pressure and violence. Ultimately these were effectively employed in the February 1948 takeover, which the author examines from the viewpoint of reports by Soviet diplomats and bureaucrats. Though the Czechoslovak Communist Party leadership did not explicitely reject the Czechoslovak road to socialism, after the Soviet-Yugoslav split and the establishment of a more hard-line course by the Kremlin in autumn 1948, it completely abandoned the Czechoslovak road and adopted the Soviet model of Socialism., a3_The author sums up by saying that although the superficial and undeveloped concept of the Cezchoslovak road did indeed exist for a while in Czechoslovak Communist Party policy, it was only intended for the purpose of taking power peacefully and was essentially a tactic to make the road to Communist dictatorship appear democratic. The author concludes with the Soviet document "O nekotorykh oshibkakh v deyatelnosti Kommunisticheskoy partii Chekhoslovakii", presented here in Czech translation as a supplement to the article. The author demonstrates the importance of the document by discussing particular changes in Czechoslovak Communist Party policy in accord with Soviet ideas. This long text, highly critical of the Czechoslovak Communist Party leadership, was drawn up by three officials of the apparat of the Central Committee of the Communist Party of the Soviet Union (CPSU), L. Baranov, V. Moshetov, and A. Antipov, on 5 April 1948, for Mikhail Andreyevich Suslov (1902-1082), the head of the foreign policy department of the Central Committee. (The document was published in Russian in T. V. Volokitina et al., Vostochnaia Evropa v dokumentakh rossijskikh arkhivov 1944-1953 gg., vol. 1, 1944-1948 gg. Moscow and Novosibirsk: Sibirskii Khronograf, 1997, pp. 831-58.) The report focuses on several areas - Party strategy in the power struggle and its declared aims, the internal building up of the Party, nationalities policy and agricultural policy -, and it reproaches the Czechoslovak leadership for a number of mistakes and shortcomings., a4_The report sees the greatest mistake in the Czechoslovak Communist Party´s orientation to a peaceful road to Socialism without class struggle or victims, in its overrating of parliamentary forms of struggle and underestimating the importance of the revolutionary rising up of the masses. It also criticizes the mass expansion of the membership base of the Czechoslovak Communist Party, which it considers to be a rejection of the Bolshevik principles of the organizational building up of the Party. The report condemns the leadership of the Czechoslovak Communist Party (and other parties before the February takeover) for its nationalities policy when dealing with the German and Hungarian minorities in Czechoslovakia, because the leadership ignored Leninist-Stalinist approaches to this question. The Czechoslovak Communist Party leadership, according to the authors of the report, were guilty of similar deviations on the peasant question, because it had failed to work out a "scientific" solution and did not strike at the very foundations of capitalism in the villages. In the conclusion of the report, the authors state that the Czechoslovak Communist Party shoud have re-examined its theoretical starting points and practical policy, and they set out the terms and conditions that the leadership had to meet in order to rectify the situation in the Marxist-Leninist spirit., Jiří Pernes., Součástí článku je sovětský dokument uvedený v překladu Jany Váchové v Příloze, and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Recenzovaná knížka je sborníkem z konference uspořádané v roce 2008 ke čtyřicátému výročí zavraždění amerického kazatele a občanského aktivisty Martina Luthera Kinga (1929–1968). V jednotlivých příspěvcích přibližuje jeho osobnost a působení z různých aspektů, především politického, společenského, etického, filozofického a teologického. Pomáhá tak podle recenzenta vytvořit v českém prostředí plastičtější obraz této výjimečné osobnosti, neboť pokud zde byl King pozitivně připomínán, tak téměř výhradně jen jako bojovník proti rasismu a za práva Afroameričanů, zatímco nepovšimnut zůstal jeho zápas za sociální spravedlnosti, tvořící druhou stránku téže mince., The book under review, whose title translates as ‘Martin Luther King against Injustice’, is a volume of articles from a conference organized in 2008 to mark the fortieth anniversary of the assassination of the clergyman and civil rights activist Martin Luther King (1929–1968). In the individual articles the reader is acquainted with King’s life and works from various angles, particularly the political, social, ethical, philosophical, and theological. The volume, the reviewer believes, will thus help Czechs to form a rounder picture of this exceptional figure, because to the extent that King was thought of positively in this country, it was almost exclusively as someone who fought against racism and for the rights of Afro-Americans, whereas his struggle for social justice, the other side of the coin, has largely been ignored., and [autor recenze] Vlastimil Hála.
a1_Studie byla původně publikována pod názvem Contesting the Malyn Massacre: The Legacy of Inter-Ethnic Violence and the Second World War in Eastern Europe v červnu 2016 jako č. 2405 ,,Carl Beck Papers in Russian & East European Studies'', které vydává Centrum pro ruská a východoevropská studia Pittsburské univerzity (Center for Russian & East European Studies, University of Pittsburgh). Text je online dostupný z: https://www.carlbeckpapers.pitt.edu/ojs/index.php/cbp/article/view/203. Ráno 13. července 1943 obklíčila německá protipartyzánská jednotka vesnici Malín na západní Ukrajině a její české a ukrajinské obyvatele. Vojáci shromáždili veškeré obyvatele vesnice na návsi a po kontrole dokumentů je pozavírali do vesnického kostela, školy a dalších budov. Poté vše zapálili a prchající lidi stříleli ze samopalů. Navečer toho dne přestal Malín existovat. Na první pohled se masakr v Malíně jeví jen jako další děsivý zločin brutální okupační správy. Bližší pohled na archivní zdroje, populární diskurz a odbornou literaturu však odhaluje zcela jiný, podstatně méně zřetelný obrázek. Autor uvádí, že existuje patnáct různých verzí událostí v Malíně. Liší se v nich etnická identita jednotek, které Němcům asistovaly, podrobnosti tohoto zločinu, důvody údajně vedoucí k represi, a dokonce i etnicita obětí., a2_Studie se snaží objasnit rozdílné a vzájemně si odporující popisy událostí v Malíně na základě analýzy pramenů z více než deseti archivů v šesti zemích, rozboru čtyř historicko-lingvistických narativů i terénního šetření na Ukrajině a v České republice. Autor vymezuje čtyři kontrastní diskurzy o Malínu - sovětský, ukrajinský, polský a český - a podrobně popisuje, jak a proč si každý z těchto diskurzů vytvořil vlastní verzi (či verze) malínské tragédie ve vztahu k širším narativům druhé světové války na Východě. Tato mikrohistorie také ukazuje, jak dlouhý stín vrhá trauma a dědictví válečného mezietnického násilí na současné porozumění válce, a podtrhuje, jak nesmírně náročné výzvě čelí badatelé, kteří se dějinami této oblasti a tohoto období zabývají., a1_The study was initially published in June 2016 as No. 2405 ''Carl Beck Papers in Russian & and East European Studies'', published by the Center for Russian & East European Studies, University of Pittsburgh. The text is available online at hhtps://www.carlbeckpapers.pitt.edu/ojs/index.php/chp/article/view/203. On the morning of July 13, 1943, a German anti-partisan formation surrounded the small village of Malyn and its Czech and Ukrainian inhabitants. The soldiers gathered the entire village population in the town square and, after a document check, proceeded to lock them inside the town church, school and their homes. The soldiers then set fire to these buildings and shot those trying to escape machine guns. By the end of the day, Malyn ceased to exist. On the surface, the Malyn Massacre appears as just another ghastly crime committed by a brutal occupying force. Yet, a closer look at archival sources, popular discourse, and scholarly literature on Malyn reveals a much different picture - and a murkier one. The author states there are over fifteen different versions of what happened in Malyn that day. The ethnic identities of the units that accompanied the Germans vary from account to account, as do the details of the crime, the justification for the reprisal, and even the ethnicity of the victims. The study attempts to clarify disparate and mutually contradicting accounts of the events in Malyn by analyzing materials from over ten archives in six countries and four historiohraphical-linguistic narratives, in addition to field research in Ukraine and the Czech Republic., a2_The author specifies four discursive landscapes about Malyn (Soviet, Ukrainian, Polish, and Czech) and details how and why each of these has come to construct their own version(s) of Malyn in relation to larger grand narratives about the war in the East. This microhistory also underscores how the trauma and legacy of wartime inter-ethnic violence casts a long shadow over the current understanding of the war and highlights the daunting task scholars face writing the history of this region and time period., Jared McBride ; Z angličtiny přeložila Blanka Medková., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Podle recenzenta představuje práce mnichovského historika solidní přínos k bádání o spotřební kultuře. Inspirativní je zvláště spojení diskurzivní analýzy myšlení o spotřebě a popisu rozvoje a úpadku ochrany spotřebitele v souvislosti s kritikou konzumní společnosti. Přestože pojednává o vývoji ve Spolkové republice Německo, její výklad reflektuje širší trendy ve Spojených státech a západní Evropě a má relevanci i pro výzkum konzumu v poválečném Československu, zejména v šedesátých letech, kdy zde myšlenky západoněmeckých marketingových expertů našly značný ohlas a ovlivnily propagaci československého exportu. and [autor recenze] Ondřej Táborský.
Článek zkoumá transformaci komunistické identity ve východním bloku po roce 1956, přičemž poukazuje jak na okamžiky jejího úpadku, tak na pokusy znovu tuto identitu vytvořit. Věnuje se tomu, jak se komunistická identita přetvářela a proměňovala mimo nejvyšší kruhy stranického vedení, mezi řadovými členy strany. Po dvacátém sjezdu sovětských komunistů a následujících událostech roku 1956 čelil pocit sounáležitosti komunistických stran a společnosti vážné výzvě, kterou představovaly obrozené národní, etnické, konfesní či náboženské identity. Renesance těchto partikulárních identit v roce 1956 těžce narušila zastřešující utopický příběh komunistické budoucnosti. Na druhou stranu však víra v komunistické panství oslabena nebyla. Tato studie nabízí tezi, že se objevila jakási náhražková utopie schopná sjednotit partikulární identity v sourodý významový celek, jenž se opíral o představu strany coby lokálního a národního aktéra. Autor popisuje tuto změnu jako posun od programatické utopie k procesuální utopii, která podle něj spočívala na prostorově decentralizovaných a časově fragmentovaných příbězích. and Pavel Kolář.