Významný politik Československé strany národněsocialistické Prokop Drtina (1900–1980), syn filozofa a politika Františka Drtiny, patřil dosud k četným politickým osobnostem Československa, které čekaly na svůj životopis. Debutující historik Ondřej Koutek podle recenzenta napsal zdařilou, pozitivisticky laděnou standardní politickou biografii, v níž zachycuje Drtinovy osudy především jako veřejného činitele, přičemž největší pozornost věnuje jeho působení ve funkci ministra spravedlnosti v poválečné vládě Národní fronty. Jeho kniha je argumentačně vyvážená a opírá se o reprezentativní soubor pramenů a literatury., The important politician and member of the Czechoslovak National Social Party, Prokop Drtina (1900–1980), the son of a politician and philosopher, Professor František Drtina (1867–1925), had hitherto been one of the eminent figures of Czechoslovak politics who was still without a biography. Making his publishing début, the historian Ondřej Koutek has, according to the reviewer, achieved a successful, positivist, standard political biography in which he portrays Drtina’s life, chiefly as a public figure, while paying most of his attention to Drtina’s work as Minister of Justice in the post-war government of the National Front. The argumentation of Koutek’s book is well balanced, based on a representative selection of primary sources and secondary literature., and [autor recenze] Jakub Rákosník.
Année scolaire 1920/21, tableaux dressés par l'office de statistique de la République tchécoslovaque, partie textuelle par František Čvančara, and Francouzský text, tabulková část pouze česky
Studie se zabývá krizí vládnoucích elit na konci období takzvané normalizace v Československu (1970–1989). Dokládá jejich neschopnost formulovat společné zájmy a najít průnik jejich postupně se rozcházejících hodnot, cílů a strategických postupů. Po načrtnutí mezinárodních souvislostí (zejména sovětského kontextu) přistupuje autor k pokusu vysvětlit, proč byly pozdně komunistické elity v Československu tváří v tvář politicko-ekonomickému projektu přestavby tak bezradné. Proces rozpadu jejich sebevědomí sleduje autor na příkladu diskuse k zákonu o státním podniku z roku 1987, v níž se asi poprvé odhalily různé zájmy jednotlivých skupin pozdně komunistického establishmentu, a na tematizaci „vnitřního nepřítele“, dokládající klesající schopnost účinně stigmatizovat opoziční skupiny a zdůvodnit jejich perzekuci. Autor se v článku snaží obhájit tezi, že postupný rozpad oficiálního komunistického jazyka spolu s prosazováním hodnot založených na individuálním výkonu a efektivitě měl své specifické vyústění. Jelikož představitelům vládnoucích elit, uvyklým přijímat předem hotová autoritativní rozhodnutí, chyběly schopnosti reagovat na nenadálé situace, přestavbová destabilizace ideologie i moci v nich vzbuzovala pocity nejistoty, „zklamání“ či „nepřipravenosti“. Článek nechce vyvozovat zhroucení komunistické diktatury z dezintegrace elitních skupin. Nabízí však historickou genezi této dezintegrace, která hrála ve zhroucení diktatury významnou roli, neboť bránila elitám „starého režimu“ semknout síly v situaci významných geopolitických změn roku 1989. and Michal Pullmann.