Baruch Spinoza's philosophy of mind stirs up the disputes about the nature of body-mind relations with its rigorous and naturalistic monism. The unity of body and mind is consequential of his metaphysics of the substance, but the concept of the unity of the mind and its idea rightfully confuses Spinoza's commentators. Many have been tempted to interpret this as a possible account of consciousness, but it still has not yet been fully understood. This paper attempts to introduce an interpretation of the concept of ideas of ideas with regards to consciousness based on strict ontological monism, conceptual dualism, and self-similarity architecture, which concludes in distinguishing mental and psychic reality. While we might attribute mental reality, or mentality, to every extended thing, psychic reality is constituted by conscious ideas. And it seems to follow from Spinoza's theory that the more 'psychic' the mind is, the more it knows God. and Filozofie mysli Barucha Spinozy svým rigorózním naturalistickým monismem podněcuje mnohé diskuze o povaze vztahu mysli a těla. Jednota mysli a těla je konsekventní jeho substanční metafyzice, avšak koncepce jednoty mysli a její ideje oprávněně mate Spinozovy komentátory. Mnozí z nich jsou nakloněni interpretovat tento koncept jako Spinozovu variaci na koncept (sebe)vědomí, přesto se však zdá, že jako takový ještě nebyl zcela adekvátně a celostně uchopen. Příspěvek představuje interpretaci konceptu idejí idejí v kontextu vědomí, přičemž metodologicky vychází z ontologického monismu, konceptuálního dualismu a sebe-opakující se architektury mysli a zahrnuje logické vyvození možné diferenciace mentální a psychické reality. Zatímco mentální realitu neboli mentalitu je možné na základě Spinozova učení připisovat každé rozprostraněné věci, psychická realita neboli psychika je konstituována vědomými idejemi. Ze Spinozova učení přitom také vyplývá, že čím více psychiky jednotlivá věc "má", tím více poznává Boha.
The study deals with the matter of three of the most puzzling doctrines of Baruch Spinoza's system, the so-called 'final doctrines', which are intuitive knowledge, intellectual love of God, and the eternity of the (human) mind. Contrary to many commentators, but also in concordance with many others, this account strives to affirm the utmost importance of these doctrines to Spinoza's system as a whole, but mostly to his ethical theory. Focusing specifically on the cultivation of the human mind, the paper offers partial analyses of the central notions of these doctrines and their conceptual contexts. It is argued that the cultivation of the human mind, i.e., its determination to its perfect activity, should be considered as Spinoza's ultimate ethical goal, and that the mind truly only advances to this goal by means of these cognitive, affective, and intellectual transformations of thinking.