Search

Start Over Harvested from Dramata Date Unknown

2624. Triumf v dosavadní činnosti SF

Creator:
bk.
Type:
subordinate record
Description:
bk : Stráž lidu Olomouc 5.2.1981 Vydařená premiéra Studia Fórum Médea Studio Fórum ZO SSM Státního divadla Oldřicha Stibora v Olomouci uvedlo 31.ledna v Divadle hudby v premiérovém představení působivou variaci Euripidovy tragédie Médea.Studio Fórum sáhlo po nadčasovém námětu lásky, zrady, nenávisti a msty do antické tvorby a nastudovalo ho v netradiční režii, jíž se ujal jako host tvůrce scénáře Ivan Balaďa. Životnost a trvalá aktuálnost Euripidových dramat vyplývá z jeho poznání, že hybnou silou dramatu nemohou být mytologické bytosti, ale lidé se svým rozumem, tužbami a vášněmi. Euripides byl antickým realistou: vždyť Médeu napsal na samém počátku ničivé peloponéské války. Jako vynikající znalec lidské psychiky a především ženských postav byl schopen vytvořit dílo, po kterých sahá i dnešní divadlo. Inscenace Médey byla pojata jako nepřetržité pásmo obrazů odvíjecích se na hrdle obrovské terakotové amfory. Prokreslené postavy, maximální využívání pohybu k charakteristice, monology, vložená epická vypravování spojující dialogy vlastních dramatických scén, zvukové a světelné efekty, to vše působilo velmi organicky a funkčně. Co bylo nad to, bylo přijímáno spíše s rozpaky než s despektem (svázané pneumatiky, složitá upínací síň na scéně). Herecky byla Euripidova Médea zahrána velmi dobře. Titulní roli vytvořila Miluše Hradská. Její Médea byla žena ničivé vášně, záměrně víc dnešní než antická. Zhrzená, pokořená, naplněná touhou po pomstě, která mstě obětuje vše, vlastní děti nevyjímajíc. Náročná role byla ztížena potřebou vyjádřit lstivě taktické charakterové proměny. Miluše Hradské umožnily plné herecké uplatnění. Mužské role jsou Euripidem zobrazovány méně komplikovaně. Všechny Iásona, Kreonta i Aigea hraje však v epizodních dialozích s Médeou Jan Zvoník. Iáson, Médein manžel, má z nich ve hře nejvýznamnější postavení. Jan Zvoník mu věnoval v přípravě inscenace mimořádnou péči. Velmi působivý je v pantomimickém zobrazení svých synů, zejména ve scéně s plenou, která vyjadřuje jejich usmrcení. Méně zdařilá se jevila charakteristika krále Kreonta. Některé pasáže textu nepostrádající filozofický náboj byly přednášeny současně oběma herci. V nich se projevovala rušivá disonance, která ztěžovala jejich pochopení.Představení Médey lze hodnotit jako velmi zdařilé, je objevné a nekonvenční. I když je určeno spíše pro diváka vyspělého a náročného, není na něm nic výlučného.
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

2626. Trojan Women

Description:
Inscenace magisterského ročníku herectví britské Royal Academy of Drama měla premiéru na mezinárodním festivalu hereckých škol v Brně Encounter 20. 4. 2018. Jednalo se o jedno z pouhých dvou provedení hereckého cvičení zafixovaného do inscenačního tvaru (druhé se uskutečnilo o několik dní později na International Youth Festival of Ancient Drama v řecké Messině).Podle informací z programu vznikl jevištní tvar zafixováním improvizací, při kterých studenti ohledávali témata adaptovaného textu rezonující v současné společnosti, tedy zejména kolektivní utrpení ve světě zmítaném válkou a politickými otřesy. Informace vyplývá z programu k inscenaci, v inscenaci samotné toto nebylo příliš čitelné. Každý ze studentů podle programu také v průběhu zkoušení prozkoumával a v inscenaci pak ztvárňoval konkrétní postavu Euripidovy hry. Inscenace se odehrávala ve čtvercovém scénickém prostoru, který nebyl nijak scénograficky pojednán; pouze v pravém zadním rohu bylo umístěno stanoviště pro hudebníka, který na začátku představení představoval Poseidóna a po zbytek produkce pak zajišťoval hudební doprovod na nejrůznější dechové a perkusní nástroje. Hudební ladění bylo minimalistické, místy odkazující na inspiraci asijskými hudebními tradicemi.Všichni herci byli kostýmováni jednotně do khaki overalů implikujících vojenské prostředí. Jednotlivé postavy nebyly kostýmově odlišené, a často tedy nebylo snadné je rozeznat. Z dramaturgického hlediska se jednalo o spojení původně samostatných improvizačních čísel tematizujících jednotlivé dějové úseky adaptovaného dramatu. Postrádaly ovšem jednotící koncepci, a nebylo tedy příliš jasné, odkud a kam inscenace směřuje. Text byl přednášen střídavě monologicky, výjimečně dialogicky, s velkými plochami sborové recitace. Herectví bylo vypjatě a nepřirozeně deklamativní, místy až k nechtěné parodii, což nekorespondovalo se snahou budovat herecké postavy podle Stanislavského metody. Jednalo se tedy o psychologizující herectví s tendencí k výrazné expresivitě.Výrazným prvkem bylo ztvárnění Astyanakta prostřednictvím dřevěné, v hrubých rysech vyvedené loutky, kterou prostřednictvím vodícího drátku pevně připevněného k hlavě a prostým držením za ruce a nohy loutky vodili čtyři až pět členů hereckého souboru.EP
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

2628. Trójanky /

Creator:
Vavroš, Jaroslav
Type:
subordinate record
Description:
Vavroš, Jaroslav. Program k inscenaci Trójanky, Státní divadlo v Brně, sezóna 1968-1969.TRÓJANKYEURIPIDES?????????Jean-Paul SartreAdaptace antické tragédie. Překlad A. J. Liehm. Úprava Z. Kaloč a J. Vavroš.Režie Zdeněk Kaloč. Scéna Bohumír Matal. Kostýmy Lída a Jiří Pitrovi. Hudba Zdeněk Pololánik. Dirigenti Jan Štych a Jan Šrubař. Choreografie zasloužilý umělec Luboš Ogoun. Dramaturg Jaromír Vavroš.Představení řídí V. Gabriel - Text sleduje M. Stará - Stavby vede J. Kolegar - Osvětlení řídí B. Kašpar - Zvuk P. Matal - Rekvizity M. Juřenová - Vedoucí garderoby J. Palánová a J. Lev - Vedoucí vlásenkárny R. Bártková a K. Pistora - Dekorace a kostýmy vyrobily dílny vedené A. Havelkou, F. Buchtou a L. NovákovouEuripidesje nejmladší z trojice velkých řeckých tragiků. Narodil se na Salamině r. 480 př. n. 1. - téhož roku, kdy Řekové porazili Peršany v boji u Salaminy. Většinu svého života prožil v Athénách, které byly v 5. století př. n. l. nejvýznamnějším hospodářským, politickým i kulturním střediskem celého Řecka.Dostalo se mu všestranného vzdělání. Jako mladík vynikal ve zpěvu a tanci - nějaký čas se věnoval i malířství. Ale nejvíce se zajímal o literaturu a filosofii. Hodně četl a osobně se stýkal s filosofy, kteří žili v Athénách. Tvrdí se, že se důvěrně znal se Sokratem. Veřejného života se nezúčastnil. Často, když byl znechucen životem v Athénách, utíkal na ostrov Salaminu, kde jeho otec měl statek.Euripides byl očitým svědkem obrovského rozkvětu, i pozvolného úpadku řecké moci. Zatímco Sofokles zůstal až do konce života oficiálním opěvovatelem athénské demokracie - Euripides, který neméně miloval svou vlast, si bolestně uvědomoval, že se athénská demokracie řítí do záhuby. Na tomto protikladu spočívá celé jeho dílo. Pod vlivem soudobé filosofie, zejména pod vlivem učení sofistů, odhaloval ve svých hrách tragické rozpory v athénské společnosti. Proto také byl u svých krajanů velmi neoblíben. Byl ustavičným terčem posměchu současných komediografů, zvláště Aristofana.Podle tradice čerpal náměty pro své tragédie z řecké mythologie. Často však vyhledával méně známé báje nebo známým bájím dodával novosti osobitým pojetím a zpracováním. Novost Euripida je ovšem především v tom, že mythologické děje spojil se skutečným životem - že na hrdiny starých bájí kladl měřítka své doby. Byl vynikajícím znalcem lidského nitra. Hlavní důraz položil na lidi, které kreslil jako jedinečné charaktery - nikoli jako obecné typy. Tím, že popřel existenci bohů, osamostatnil člověka. Omezil funkci chóru.Z více než devadesáti her, které Euripides napsal, zachoval se nám dosti rozsáhlý výbor: 17 tragédií a 1 satyrské drama. (To je více, než se zachovalo z Aischyla a Sofokla dohromady). Když r. 455 př. n. 1. poprvé vystoupil na veřejnosti, propadl. Žil neustále ve stínu Aischylovy a Sofoklovy slávy. Roku 408, na sklonku svého života, opustil vlast a odešel do Makedonie. Tam také zemřel r. 406 - jako Sofokles. O dva roky později skončila peloponéská válka úplnou porážkou Athén.Euripides bezesporu v mnoha směrech předstihl svou dobu. Uznání došel až po smrti, kdy jeho obliba prudce vzrostla. Ze slavné trojice řeckých tragiků měl právě Euripides největší vliv na novověké evropské drama.BERNARD PINGAUDŘecká tragédie je krásná historická památka, zřícenina, kterou navštěvujeme s náležitou úctou, v průvodu pečlivých vykladačů, ale nikomu by nepřišlo na mysl se tu ubytovat. Uctívači antického divadla se čas od času pokoušejí vzkřísit Aischylova, Sofoklova či Euripidova dramata v té podobě, v jaké je mohli spatřit Athéňané. Je však těžké uvěřit imitacibyť sebepietnější. To divadlo je nám vzdálené, protože čerpá svou inspiraci z náboženského chápání světa, jež je nám naprosto cizí. Když se tedy Jean-Paul Sartre rozhodl upravit pro T. N. P. antickou tragédii, chtěl jsem poznat důvody jeho rozhodnutí.JEAN-PAUL SARTREProč ,,Trójanky"? Aischylos psal pro obecenstvo, které dosud věřilo na velké legendy a tajemnou moc bohů. Ve chvíli, kdy Euripides tvoří Trójanky, stala se tato víra více či méně podezřelým mýtem. Kritický athénský duch není dosud schopen svrhnout staré idoly, ale už je dokáže popřít. Představení si zachovalo formu obřadu, jenže diváci se už spíš zajímají o to, jak se co říká, než co se vlastně říká. A tradiční parádní místa, jež dovedou znalecky vychutnat, nabývají v jejích očích nového smyslu. Tragédie se tak stává rozhovorem, za jehož šablonou se skrývá jiná nápověda. Výrazy, jichž Euripides užívá, jsou zdánlivě tytéž, jako ty, jichž užívali jeho předchůdci. Jenže obecenstvo jim už nevěří nebo jim tolik nevěří, takže znějí jinak a říkají něco jiného. Vzpomeňme si na Ionesca, na Becketta. Tam dochází k něčemu podobnému. Užívají šablony, aby ji zevnitř rozbili, a jejich důkaz je tím pronikavější, čím jasnější a navenek zřejmější bude ta šablona.Mezi Euripidovou tragédií a athénskou společností z V. století př. n. l. existoval samozřejmý vztah, který my dnes můžeme vidět toliko zvenčí. Chci-li, aby divák tenhle vztah cítil, nemohu se spokojit překladem hry, musím ji upravit. Bylo vyloučeno použít jazyka, který by byl pouhým napodobením. Stejně vyloučen byl i převod do moderní hovorové řeči, protože text si musí zachovat odstup i vůči nám. Zvolil jsem tedy poetický jazyk, který zachovává obřadný charakter textu, jeho rétoričnost, ale mění přízvuk. Euripides - který na půl úst promlouvá k obecenstvu, jež mu dobře rozumí, a třebaže už nevěří na krásné legendy, přece je jen rádo poslouchá - si může dovolit vtip či přehánění. Zdálo se mi, že musím použít jazyka méně rozkladného. Euripidův humor, uložený mezi řádky, sneseme u Talthybia, protože Talthybios je "dobrý voják Švejk", průměrný člověk, jemuž události přerostly přes hlavu, nebo u Heleny, zásluhou Offenbachovou. Všude jinde by však mohl nejenom zničit šablonu, ale celou hru. Mohl jsem k němu tudíž dospět jen zpovzdálí, když jsem přiměl obecenstvo, aby si vůči dramatu zachovalo jistý odstup.Nejde však jenom o jazyk. Je tu i problém kultury. V Euripidově textu je spousta narážek, jež athénské obecenstvo okamžitě chápalo, ale které v nás už nevyvolávají žádnou odezvu, protože jsme všechny ty legendy zapomněli. Některé jsem proto potlačil, jiné rozvinul. Pro Řeky nebylo například nutné, aby Kasandra dlouze vysvětlovala, jaký bude osud Hekuby. Věděli dobře, že proměněna v čubku vyšplhá na stěžeň lodi, která má odplout, a spadne do vody. Když však dnešní divák vidí v závěru dramatu Hekubu odcházet spolu s ostatními ženami, mohl by se domnívat, že s nimi půjde do Řecka. Její skutečný osud tu má však mnohem pronikavější význam. Znamená totiž, že se splní všechna Kasandřina proroctví. Odysseovi potrvá deset let, než dopluje do vlasti, řecká flotila najde hrob ve vlnách, Hekuba neopustí trójskou půdu.Právě tak věděl athénský divák, že Menelaos sice nejprve Helenu zapudí, ale pak se dá obměkčit a odveze ji s sebou na své lodi. U Euripida se o tom sbor narážkou zmíní. Avšak dnešní divák, který slyšel Menelaovy přísahy, si prostě takový obrat nedovede představit. Je tudíž třeba mu ho předvést. Proto ten rozhořčený žalozpěv sboru, který přihlíží, jak odplouvá loď, odvážející smířené manžely. Ostatní změny se týkají celkového stylu hry. Není to tragédie, jako třeba Antigona, ale oratorium. Pokusil jsem se dodat mu dramatičnosti tím, že jsem zdůraznil konflikty, které jsou u Euripida jenom naznačeny: konflikt mezi Andromachou a Hekubou, rozpornost v chování Hekuby, která se hned poddává svému neštěstí, hned zase volá po spravedlnosti; obrat, k němuž dochází u Andromachy, ,,maloměšťačky", jež se nám nejprve jeví jako manželka a potom jako matka, i erotickou posedlost Kasandry, která se vrhá do Agamemnonova lože, ačkoli ví, že zahyne s ním.To všechno, řeknete, nestačí zdůvodnit volbu hry. Je tedy třeba povědět slovo k obsahu. Trójanky byly hrány v době války v Alžírsku ve velice věrném překladu Jacqueliny Moattiové. Zaujalo mne, s jakým úspěchem se drama setkalo u diváků, kteří byli stoupenci jednání s Frontou národního osvobození. Tato stránka věci mne pochopitelně zaujala především. Není vám jistě neznámo, že i za Euripidových časů měla hra svůj přesný politický význam. Obsahovala odsouzení války vůbec a koloniálních výprav zvlášť.Právě to ukazuje celá hra: Řekové zničili Tróju, ale vítězství jím nepřinese pražádný prospěch, protože pomsta bohů přivodí záhubu všech.TRÓJANKY"Trójanky" jsou třetím dílem trilogie, kterou Euripides napsal roku 415 př. n. 1. Zpracoval v nich starý mytologický příběh z trojské války - kterou až moderní archeologie dokázala podivuhodně přesunout z říše bájí do reálné historie - aby se s vášní a odvahou vyslovil k aktuálním otázkám tehdejšího politického života Athén. Jeho odsouzení proslulé trojské výpravy vzniklo jako odpověď na otřesné události z předešlého roku 416 př. n. 1., kdy obyvatelům ostrova Mélu, kteří chtěli zůstat v probíhající peloponéské válce neutrální, daly Athény ultimatum. Když se Mélští odmítli podrobit, byli všichni mužové vyvražděni a ženy a děti prodány do otroctví. A na jaro 415 př. n. l. ohlásily Athény další výpravu - k dobytí Sicílie. Euripides svými "Trójankami" veřejně protestoval proti dávným, čerstvým i připravovaným vojenskopolitickým zločinům vlastní obce. (Jeho tragédie však byla téhož roku uvedena a Euripides jí získal v soutěži 2. cenu.) Euripides se na rozdíl od svých předchůdců podíval na pád Tróje očima poražených - trpících obětí ničím neospravedlnitelného násilí, neboť únos krásné Heleny, tradovaná příčina (či lépe záminka) této monstrózní trestné výpravy se při bližším prozkoumání rozpadla v prach. Euripidův pohled hluboce proměnil celé pojetí tragična. Nebylo-li viny, nemohl vyrůst tragický hrdina. A křivda na nevinných nemohla být ospravedlněna žádným vyšším mravním smyslem. Jim zůstalo jen lidské utrpení pod nebem, jehož prázdnotu si počínají uvědomovat a tolikrát ošálená naděje ve spravedlnost osudu či dějin.H E K U B ANikdy jsem neznala než vaši nenávist, krvaví bohové,a ze všech měst vám byla Trója nejvíc proti mysli.My jsme vás ctili a přesně, jak je psáno, přinášeli jsme vám oběti.Leč marně.Údělem naším je dnes peklo a vy se jenom shůry smějete.Mýlíte se však, nesmrtelná božstva!Kdyby se pod námi snad otevřela země, pak by již o nás nikdo nemluvil!My však dokázali léta vzdorovat celé AchajiI jejím spojencům, jež mezi zbabělci si našla na pomoca jenom podlá lest přivodila náš konec.Ještě za dva tisíce letbudeme v ústech smrtelníků žít,o naší slávě budou všichni zpívata hanět vaše hloupé bezpráví.A proti tomu už nic nezmůžete, bohové olympští,protože dávno mrtvi budete, tak jako my.A teď mě srazte bleskem!(Chvíle.)Zbabělci!?(Úryvek z 9. obrazu)
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

2629. Trójanky tragické

Creator:
Patočková, Jana
Type:
subordinate record
Description:
Patočková, Jana: "Trójanky tragické", Listy, 30. I. 1969.Události těchto dnů sotva dovolují i profesionálnímu zájemci soustředit se na úvahy o charakteru divadelní sezóny: pokud k nim dochází, shodujeme se nejspíš na tom, že průměrností, od níž se jen zřídkakdy odráží zajímavější událost, navazuje na sezónu minulou tak těsně, jako, by už měla "proces normalizace" dávno za sebou - odmyslíme-li si krátkodobou recidivu "blanické" dramaturgie, která v dobách mimořádných a pro národ tragických vždy neomylně vypouští na jeviště pluky národních hrdinů. K těm nemnohým událostem, rozrušujícím hladinu průměru, patří brněnská inscenace Euripidových a Sartrových Trójanek, kterou ve Státním divadle nastudoval Zdeněk Kaloč. Představuje úspěch velmi nesnadný: už Sartre, když hru adaptoval, se setkal s předsudkem "dramatičnosti", který, ač tolik let systematicky popírán divadelní praxí, vždy znovu si nárokuje právo být pokládán za univerzální klíč k divadelnosti. Statický (a Trójanky jsou "nejstatičtější ze všech antických tragédií" ve smyslu oslabení vnější dějovostí pak znamená totéž co nedivadelní.Euripides zpracoval v Trójankách proslulý mýtus posvěcující státní koloniální výboje: podal v nich rub tohoto mýtu, nazíraného zde očima poražených, a tak jej destruoval. Hra začíná v okamžiku dovršeného řeckého vítězství nad Trójou: z města zbyly jen trosky a ženy, které jediné nebyly povražděny, "součást kořisti vítěze", otrokyně, jež očekávají, kterému pánu je přiřkne los. Situace tedy v jádře nedramatická, vylučující dramatické jednání; trójské ženy nevládnou už vlastním osudem, není pro ně volby, rozhoduje se o nich bez nich a nemají už právo ani na vlastní život: i sebevražda je vyloučena. Neznamená to však, že tato situace naprosté bezmoci proti hrubé přesile nemá svou vlastní dynamiku, svou divadelní účinnost: ale přirozeně se uplatňuje jinak než formou uzavřeného dramatu. Je to účinnost výjimečné situace člověka, který se octl na samém dně svých možností, ale zároveň situace, která vítězství a porážku ukazuje jako rub a líc jedné mince, odhadujíc tak povahu válečného dění jako všeničící, a tedy absurdní; válku není možno skutečně vyhrát.Režisér vycházel z oratorní kompozice hry, volně řetězící dialogické, monologické a sborové pasáže. S touto uvolněností počítá další radikální úprava textu, která nejen škrtá, ale i přemontovává celé pasáže. Původní Sartrova adaptace začíná vystoupením bohů, které je prologem ke hře. Poseidon a Pallas Athéné, znepřátelená božstva, reprezentující obě strany válečného konfliktu, přiznávali nad troskami města, že jejich ztráty jsou společné, a domlouvají proto pomstu, která teď stihne zase řecké triumfátory. Nic netušící vítězové jsou tak už určeni ke stejnému losu, jaký chystají poraženým. "Božský" prolog a epilog hry tvoří jakýsi rámec, v němž se přímo formuluje téma všežravé války, které se pak rozvádí v jednotlivých epizodách hry názorně. Prolog a epilog téma pointují, ale jsou také mnohomluvné a těžkopádné. Na druhé straně představují úhel pohledu na situaci: nadhled, odstup.Kaločova inscenace vstupuje hned v prvním okamžiku in medias res: na radostný ženský křik "Je mír!" naváže břeskný vojenský pochod, veliký kubus v pozadí jeviště s reliéfem koně se zpředu po částech otvírá, odhaluje tak nové vrstvy hracího prostoru, z nichž vystupuje řecké vojsko. Problematická sláva řeckého vítězství, o němž se v původním textu jenom mluví, je zde okamžitě zpřítomněna a zůstane přítomna až do konce hry, která se bude od této chvíle odvíjet pod ochranou a na pozadí řeckých ozbrojenců.Na tuto scénu beze slov navazuje sbor: "štěstí je nejhorší ze všech lží" - začíná tedy představení vlastně textem šesté scény hry a scény předcházející budou teprve následovat složitě zpřeházeny, a přece výsledný dojem je spíš upevnění než rozrušení struktury hry. Její dominantní body, monologická i dialogická mikrodramata, jsou ekonomičtěji rozloženy, sborové party členitě rozpracovány, počítá se s barvou jednotlivých hlasů i s prvkem hudebním a zvukovým (hudba Z. Pololánika), který prostupuje celou inscenací - údery bubnu, pochod dobyvatelů, zpěv i vojenské povely a charakteristický dupot vojsk - to víc tvoří partituru představení, jehož rytmická stavba představuje práci ojedinělou. Zvnějšku je představení charakterizováno obřadným, stylizovaným gestem (choreografie L. Ogoun), které sice posouvá jevištní dění za hranici běžné pravděpodobnosti, nepouští se však do baletních evolucí, s výjimkou tanečně stylizovaného výstupu posedlé Kassandry.Těžištěm představení je výstup Hekuby s Menelaem a Helenou: přes silně parodicky pojaté postavy Menelaa a Heleny, které odpovídají textu, není výsledkem výstupu ono nihil, o němž hovoří Sartre. Hekuba si tu udrží morální převahu, kterou si podržuje až do konce. Tato inscenace jako by dávala za pravdu jejímu poslednímu triumfu nad mrtvým Astyanaxem: Řekové se báli, že tříleté dítě by mohlo ohrozit jejich vítězství, prozrazují tím svou slabost, své předurčení k zániku. Na konci inscenace zůstává na scéně mrtvé tělo Hekuby, doprovázené jediným veršem, který zpívá dětský hlas. Ačkoli nikde není útěchy a spravedlnosti, chybí tu také onen všeobsáhlý odsudek, ta nicota, která pohltí vše: nakonec jako bychom ztratili odstup od předváděného. To je ten nepatrný posun, který způsobila okolnost, že hra, určená Euripidem i Sartrem především diváku, jemuž bylo třeba problematizovat jeho vlastní výboje minulé i přítomné, se octla v kontextu právě opačném.????????JANA PATOČKOVÁ
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

2630. Trójanky v Mahenově činohře

Creator:
(dj)
Type:
subordinate record
Description:
(dj): "Trójanky v Mahenově činohře", Zemědělské noviny, 11. 12. 1968, s. 2.Trójanky v Mahenově činohřeBrněnská Mahenova činohra uvádí jako prvou nejnovější inscenaci Euripidovu tragédii Trójanky v úpravě a přepracování velkého francouzského dramatika Jeana Paula Sartra (autorem překladu je A. J. Liehm). Trójanky patří k nejvýznačnějším dílům antického dramatu a Euripides v nich zachytil klíčové momenty z událostí, které následovaly po řeckém vítězství v Tróji. Euripides byl ve své době moderní, takřka protitradiční autor: nešlo mu ani tak o přísné zachování a jevištní zobrazení legend a mýtů, jako o postižení smyslu událostí a jejich vztahu k současnosti. Z tohoto faktu vycházel i J. P. Sartre, když se rozhodl adaptovat pro moderní scénu Trójanky. Bylo samozřejmě nutné, aby se při současném výkladu dramatu opíral o ty jeho hodnoty, které neztratily platnost ani po tisíciletích. To je především myšlenka svobody člověka, odporu k násilí a k útočné válce. Sartra upoutala aktuálnost Euripidovy hry v době alžírské války, kdy promlouvala zřetelně proti koloniálním výpravám. Z téhož důvodu upoutá jistě každého myslícího diváka i dnes.Brněnská inscenace, režírovaná Zdeňkem Kaločem, k tomu do značné míry přispívá a napomáhá, jde o představení vskutku tvůrčí, třeba z některých důvodů i diskusní. Kaloč přistoupil k Euripidově-Sartrově hře jako k modernímu dramatu myšlenkovému, jehož smyslem a cílem je konfrontace moci a člověka, práva vítěze a pravdy poraženého. Tuto koncepci se Kaločovi podařilo přesvědčivě realizovat jevištně. Připomenout lze jen tolik, že Kaloč jako režisér se v některých momentech natolik stylově odklání od polohy euripidovského dramatu, že se dostává i do jisté kolise s linií adaptace Sartrovy; v některých scénách a hereckých výkonech (např. Menelaos - Helena, Talthybios) se ozývá nejeden cizorodý tón a leckterá herecká reminiscence z docela jiných končin světového dramatu. Euripides, ať je pojat jakkoli, zaslouží, aby jeho umělecká osobitost byla respektována, tak to ostatně v zásadě činí i Sartre. Přesto, že režijní soudržnost inscenace, její celková jevištní koncepce a herecká vyrovnanost nejsou bez nedostatků, lze Kaločovu inscenaci pokládat za pozoruhodný umělecký čin. Základní myšlenka Euripidova a Sartrova zůstala přese všechno těžiskem i dramatickým impulsem hry. Zásluha na tom patří krom režiséra především silnému hereckému výkonu Heleny Trýbové v ústřední roli trojské královny Hekuby, výkonu přesně a cílevědomě vystavěnému a gradovanému. V roli Kasandry se uplatnila Zdena Herfortová, z dalších jmenujme Vlastu Peterkovou (Andromacha), R. Krátkého, VI. Fialovou, J. Husníka a vedoucí chóru M. Jandekovou. Hrálo se na scéně Bohumíra Matala, vtipně řešené a dobře odpovídající záměrům inscenace.(dj)
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

Limit your search

Show values starting with
more »