Search

Start Over Creator Patočková, Jana

2. Trójanky tragické

Creator:
Patočková, Jana
Type:
subordinate record
Description:
Patočková, Jana: "Trójanky tragické", Listy, 30. I. 1969.Události těchto dnů sotva dovolují i profesionálnímu zájemci soustředit se na úvahy o charakteru divadelní sezóny: pokud k nim dochází, shodujeme se nejspíš na tom, že průměrností, od níž se jen zřídkakdy odráží zajímavější událost, navazuje na sezónu minulou tak těsně, jako, by už měla "proces normalizace" dávno za sebou - odmyslíme-li si krátkodobou recidivu "blanické" dramaturgie, která v dobách mimořádných a pro národ tragických vždy neomylně vypouští na jeviště pluky národních hrdinů. K těm nemnohým událostem, rozrušujícím hladinu průměru, patří brněnská inscenace Euripidových a Sartrových Trójanek, kterou ve Státním divadle nastudoval Zdeněk Kaloč. Představuje úspěch velmi nesnadný: už Sartre, když hru adaptoval, se setkal s předsudkem "dramatičnosti", který, ač tolik let systematicky popírán divadelní praxí, vždy znovu si nárokuje právo být pokládán za univerzální klíč k divadelnosti. Statický (a Trójanky jsou "nejstatičtější ze všech antických tragédií" ve smyslu oslabení vnější dějovostí pak znamená totéž co nedivadelní.Euripides zpracoval v Trójankách proslulý mýtus posvěcující státní koloniální výboje: podal v nich rub tohoto mýtu, nazíraného zde očima poražených, a tak jej destruoval. Hra začíná v okamžiku dovršeného řeckého vítězství nad Trójou: z města zbyly jen trosky a ženy, které jediné nebyly povražděny, "součást kořisti vítěze", otrokyně, jež očekávají, kterému pánu je přiřkne los. Situace tedy v jádře nedramatická, vylučující dramatické jednání; trójské ženy nevládnou už vlastním osudem, není pro ně volby, rozhoduje se o nich bez nich a nemají už právo ani na vlastní život: i sebevražda je vyloučena. Neznamená to však, že tato situace naprosté bezmoci proti hrubé přesile nemá svou vlastní dynamiku, svou divadelní účinnost: ale přirozeně se uplatňuje jinak než formou uzavřeného dramatu. Je to účinnost výjimečné situace člověka, který se octl na samém dně svých možností, ale zároveň situace, která vítězství a porážku ukazuje jako rub a líc jedné mince, odhadujíc tak povahu válečného dění jako všeničící, a tedy absurdní; válku není možno skutečně vyhrát.Režisér vycházel z oratorní kompozice hry, volně řetězící dialogické, monologické a sborové pasáže. S touto uvolněností počítá další radikální úprava textu, která nejen škrtá, ale i přemontovává celé pasáže. Původní Sartrova adaptace začíná vystoupením bohů, které je prologem ke hře. Poseidon a Pallas Athéné, znepřátelená božstva, reprezentující obě strany válečného konfliktu, přiznávali nad troskami města, že jejich ztráty jsou společné, a domlouvají proto pomstu, která teď stihne zase řecké triumfátory. Nic netušící vítězové jsou tak už určeni ke stejnému losu, jaký chystají poraženým. "Božský" prolog a epilog hry tvoří jakýsi rámec, v němž se přímo formuluje téma všežravé války, které se pak rozvádí v jednotlivých epizodách hry názorně. Prolog a epilog téma pointují, ale jsou také mnohomluvné a těžkopádné. Na druhé straně představují úhel pohledu na situaci: nadhled, odstup.Kaločova inscenace vstupuje hned v prvním okamžiku in medias res: na radostný ženský křik "Je mír!" naváže břeskný vojenský pochod, veliký kubus v pozadí jeviště s reliéfem koně se zpředu po částech otvírá, odhaluje tak nové vrstvy hracího prostoru, z nichž vystupuje řecké vojsko. Problematická sláva řeckého vítězství, o němž se v původním textu jenom mluví, je zde okamžitě zpřítomněna a zůstane přítomna až do konce hry, která se bude od této chvíle odvíjet pod ochranou a na pozadí řeckých ozbrojenců.Na tuto scénu beze slov navazuje sbor: "štěstí je nejhorší ze všech lží" - začíná tedy představení vlastně textem šesté scény hry a scény předcházející budou teprve následovat složitě zpřeházeny, a přece výsledný dojem je spíš upevnění než rozrušení struktury hry. Její dominantní body, monologická i dialogická mikrodramata, jsou ekonomičtěji rozloženy, sborové party členitě rozpracovány, počítá se s barvou jednotlivých hlasů i s prvkem hudebním a zvukovým (hudba Z. Pololánika), který prostupuje celou inscenací - údery bubnu, pochod dobyvatelů, zpěv i vojenské povely a charakteristický dupot vojsk - to víc tvoří partituru představení, jehož rytmická stavba představuje práci ojedinělou. Zvnějšku je představení charakterizováno obřadným, stylizovaným gestem (choreografie L. Ogoun), které sice posouvá jevištní dění za hranici běžné pravděpodobnosti, nepouští se však do baletních evolucí, s výjimkou tanečně stylizovaného výstupu posedlé Kassandry.Těžištěm představení je výstup Hekuby s Menelaem a Helenou: přes silně parodicky pojaté postavy Menelaa a Heleny, které odpovídají textu, není výsledkem výstupu ono nihil, o němž hovoří Sartre. Hekuba si tu udrží morální převahu, kterou si podržuje až do konce. Tato inscenace jako by dávala za pravdu jejímu poslednímu triumfu nad mrtvým Astyanaxem: Řekové se báli, že tříleté dítě by mohlo ohrozit jejich vítězství, prozrazují tím svou slabost, své předurčení k zániku. Na konci inscenace zůstává na scéně mrtvé tělo Hekuby, doprovázené jediným veršem, který zpívá dětský hlas. Ačkoli nikde není útěchy a spravedlnosti, chybí tu také onen všeobsáhlý odsudek, ta nicota, která pohltí vše: nakonec jako bychom ztratili odstup od předváděného. To je ten nepatrný posun, který způsobila okolnost, že hra, určená Euripidem i Sartrem především diváku, jemuž bylo třeba problematizovat jeho vlastní výboje minulé i přítomné, se octla v kontextu právě opačném.????????JANA PATOČKOVÁ
Rights:
autorská práva www.olympos.cz

Limit your search