Recenzent se nejprve zamýšlí nad velkým zájmem, který česká veřejnost i odborníci v posledních letech projevují o popkulturu z období takzvané normalizace, což platí také o tehdejších filmech a televizních seriálech. Právě tato tvorba z let 1969 až 1989 tvoří tematické těžiště většiny příspěvků v předložené publikaci, která je čtvrtým svazkem sborníkové řady Film a dějiny. Kvantita si zde podle recenzenta ovšem vybírá daň na kvalitě. Přestože se editor Petr Kopal v úvodu snaží nastínit východiska sjednocující jednotlivé texty, vnitřní propojení se mezi nimi hledá jen s obtížemi, a některé navíc prozrazují neujasněný směr a cíl bádání. Vybrané příspěvky představuje recenzent podrobněji. Vedle textů trpících přemírou faktů, jejich pozitivistickým podáním, schematičností nebo absencí kontextu a analýzy vyzvedává několik velmi zdařilých statí z pera Petra A. Bílka, Petra Kopala, Kamila Činátla nebo Martina Štolla., The reviewer first discussess the great interest that Czechs, both experts and the general public, have had in recent years in the pop culture of the "Normalizaation" period (1969-89). This includes films and TV series, which constitute the focal point of most of the contributions to the publication under review, the fourth volume of the Film a dějiny (Film and history) series. But quantity, according to the reviewer, has taken its toll on quality here. Although the editor, Petr Kopal, has tried in the introduction to outline the starting points that unite the individual contributions, it is actually hard to see what they have in common, and, moreover, some reflect the confused directions and aims of the research. The reviewer presents some of the contributions in detail. Apart from articles that suffer from an excess of fact, positivistic treatment, schematicity, or a lack of context and analysis, the reviewer points to the highly successful essays by Petr A. Bílek, Petr Kopal, Kamil Činátl, and Martin Štoll., [autor recenze] Martin Šrajer., and Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy
Constantin Dapontes., Rukopis je zmíněn v díle: Manuscrits grecs récemment découverts en République tchèque: supplément au Catalogue des manuscrits grecs de Tchécoslovaquie / Jean-Marie OLIVIER - Marie-Aude MONÉGIER DU SORBIER. Paris: CNRS, 2006. ISBN 2-271-06397-3, s. 21-43., and Latinský název, řecký text
Zpráva Petry Kolátorové je věnována mezinárodní muzikologické konferenci k výročí narození hudebního vědce a duchovního Dobroslava Orla, která se uskutečnila ve dnech 23. až 25. dubna v Ronově nad Doubravou., Petra Kolátorová., Rubrika: Konference, and Cizojazyčné resumé není.
The discovery of the ruby laser by Theodore Maiman in Malibu, CA on 16 May 1960, triggered extensive work around the world to make lasers. In the former Czechoslovakia, the first laser was successfully designed, built and operated at the Institute of Physics of the Czechoslovak Academy of Sciences in Prague. Karel Pátek (5. 5. 1927 - 25. 11. 1967), a distinguished research scientist working at the Department of Luminescence of the Institute, registered 1.06-μm laser action in an optically-pumped Nd:glass rod on 9 April 1963. Pátek's group studied a variety of different Nd3+ doped glasses using a number of experimental and theoretical techniques and, together with Jaroslav Pantoflíček at Charles University in Prague, obtained some valuable results in this area., První plně funkční protyp laseru byl v našich zemích vyvinut a uveden do provozu v dubnu 1963 ve Fyzikálním ústavu ČSAV díky Karlu Pátkovi (5. 5. 1927 - 25. 11. 1967), významnému badateli v oboru luminiscence pevných látek. V této stati představíme zmíněný laser a seznámíme čtenáře s pozoruhodným životem a dílem jeho konstruktéra., Luděk Vyšín, Libor Juha., and Obsahuje bibliografii
Historik, spisovatel a publicista Petr Placák v knize razí kontroverzní tezi, že v Československu v letech 1945 až 1948 vládl fašistický režim, který navazoval na nacistický režim z let německé okupace (1939-1945) a předjímal komunistický totalitní režim po únoru 1948. Fašismus přitom pojímá jako širší kategorii, než je obvyklé, když jej definuje především aktivistickým politickým stylem. Autor situuje Placákův přístup na teoretickém poli bádání o nedemokratických režimech do blízkosti mladších, postklasických stoupenců teorie totalitarismu. Oceňuje spíše druhou část jeho práce, analyzující politické poměry v poválečném Československu do roku 1948. Podle Budila jde o legitimní a v mnoha směrech přesvědčivý obraz, který logicky vysvětluje příčiny zhroucení československé demokracie, a paralela mezi Československem v roce 1945 a Itálií v roce 1922 působí věrohodně. Jako méně přínosnou hodnotí první část knihy, obsahující rozsáhlý exkurz do teorie a historie totalitních, fašistických a autoritářských hnutí dvacátého století. Placákova skepse ke schopnosti společenských věd podat jejich adekvátní vysvětlení není dost zdůvodněná a jeho geneze fašismu by měla být zasazena do širších souvislostí., In his book Gottwaldovo Československo jako fašistický stát (Gottwald´s Czechoslovakia as a fascist state), the historian, novelist, and journalist Petr Placák (b. 1964) puts forth the controversial view that from the end of the Second World War, in May 1945, to the Communist take-over, in February 1948, Czechoslovakia was ruled by a fascist regime, which was a kind of continuation of the Nazi regime during the German occupation of Bohemian and Moravia from mid-March 1930 to early May 1945, aticipating the Communist totalitarian regime beginning with the takeover in late February 1948. Placák thus conceives of fascism as a broader category that is generally considered to be, and he defines the regime by its activist political style. The author locates Placák´s theoretical approach to researching undemocratic regimes close to later, "post-classic" adherents to the theory of totalitarianism. More than the first part of the book, it is the second part that the reviewer appreciates. This part, which analyses the political situation in Czechoslovakia before the February takeover, presents, according to the author of the article, a legitimate and in many respects convincing picture, logically explaining the causes for the collaps of Czechoslovak democracy; indeed, the parallels Placák draws between Czechoslovakia after May 1945 and Italy in 1922 are credible. By contrast, the first part of the book, consisting of a long excursus into the theory and history of the totalitarian, fascist, and authoritarian movements of the twentieth century, is, in his view, weaker: Placák´s scepticism about the ability of the social sciences to provide satisfactory explanations for these movements is not well founded, and his explanations for the genesis of fascism lack context., [autor recenze] Ivo Budil., První ze 3 příspěvků v oddíle Tři hlasy k jedné knize: Konfrontace - kontrasty - kontexty, and Obsahuje bibliografické odkazy
a1_Studie se zabývá specifickou součástí politické opozice proti autoritativnímu režimu Antónia Oliveiry de Salazara (1889-1970) v Portugalsku, kterou tvořili portugalští komunističtí emigranti v Československu mezi únorovým převratem v roce 1948 a takzvanou karafiátovou revolucí v Portugalsku v roce 1974. Autor na základě materiálů z portugalských a českých archivů sleduje jejich aktivity, postavení v hostitelské zemi a vazby na moskevské exilové ústředí Portugalské komunistické strany (PKS - Partido Comunista Português) v čele s Álvarem Cunhalem (1913-2005), to vše na pozadí nástinu vztahů mezi Československem a Portugalskem ve dvacátém století. Metafora komunistické Ženevy v názvu článku přitom odkazuje na pozici Prahy jako sídla řady mezinárodních organizací, ale i jako centra levicové emigrace z evropských středomořských států (Řecka, Jugoslávie, Itálie, Španělska) a dalších zemí. Přestože se Praha stala zejména bezpečnou přestupní stanicí a místem setkávání portugalských exulantů mezi Francií a Sovětským svazem, někteří členové Portugalské komunistické strany přicházeli do Československa žít na delší období. Bylo jich ovšem řádově méně než příslušníků výše uvedených národních exilových komunit, autor jejich počet v padesátých a šedesátých letech průběžně odhaduje jen na deset až dvacet. Specifickou pozornost věnuje osobnosti generála Humberta Delgada (1906-1965), který se po neúspěšné kandidatuře ve zmanipulovaných prezidentských volbách roku 1958 stal reprezentativní a integrující postavou protisalazarovské opozice, a jeho jednání s představiteli portugalských komunistů v roce 1964 v Praze., a2_Za mezník pro portugalskou komunitu v Československu považuje autor sovětskou okupaci v srpnu 1968, kterou zdejší portugalští komunisté narozdíl od exilového vedení své strany odsoudili a v jejímž důsledku se většina z nich postupně rozešla i s komunistickým hnutím. Výklad je doveden až do počátku devadesátých let, kdy se symbolem nových vztahů mezi Československem a Portugalskem stály přátelské návštěvy prezidenta Mária Soarese u jeho protějšku Václava Havla v Praze., b1_This article is discusses part of the political opposition to the authoritarian regime of António Oliveira de Salazar (1889-1970) in Portugal, which comprised Portuguese Communist emigrants to Czechoslovakia, who had come to the country between the Communist takeover in Czechoslovakia in 1948 and the ‘Carnation Revolution’ in Portugal in 1974. On the basis of records from Portuguese and Czech archives, the author traces their activity, status in the host country, and links with the exile centre of the Portuguese Communist Party in Moscow, which was led by Álvaro Cunhal (1913-2005), all against the background of relations between Czechoslovakia and Portugal in the twentieth century. The metaphor ‘Communist Geneva’ in the title of the article refers to Prague as the headquarters of a number of international organizations and also as the centre of left-wing emigration from Mediterranean countries of Europe (Greece, Yugoslavia, Italy, Spain) and elsewhere. Although Prague became mainly a safe transit point and a meeting place for Portuguese exiles between France and the Soviet Union, some members of the Portuguese Communist Party came to Czechoslovakia to live for longer periods. They were, however, far fewer in number than members of the other national exile communities in Prague; the author estimates that in the course of the 1950s and 1960s they numbered between only between ten and twenty. He pays special attention to the figure of General Humberto Delgado (1906-1965), who, after his failed candidacy in the rigged presidential elections of 1958, became the representative figure integrating the anti-Salazar opposition. The author closely considers Delgado’s negotiations with Portuguese Communist representatives in Prague in 1964., b2_The milestone for the Portuguese community in Czechoslovakia was, according to the author, the Soviet occupation in August 1968, which local Portuguese Communists, unlike the exile leadership of the Party, condemned, and in consequence most of them gradually also split with the Communist movement. The author discusses events right up to the end of the 1990s, when President Mário Soares’s (b. 1924) friendly visits to his counterpart in Prague, Václav Havel (1936-2011), came to symbolize the new relations between Czechoslovakia and Portugal., Pavel Szobi., and Obsahuje bibliografii
Text problematizuje některé navyklé způsoby vnímání represí a perzekucí v komunistickém Československu, k nimž patří implicitní ztotožňování těchto jevů s násilím vykonávaným Státní bezpečností a s politickými procesy. Autor se zasazuje za jejich komplexní pojímání, a to v různosti jejich podob a projevů, kontextů a účelů, v příbězích obětí i pachatelů, v reflexi a důsledcích pro jednání české a slovenské společnosti. Upozorňuje přitom na často zjednodušené užívání statistických údajů o počtu odsouzených za politické trestné činy, které vytváří poněkud nadsazený obraz represí v padesátých letech, vůči nimž jsou léta šedesátá až příliš samozřejmě vnímána kontrastně jako doba politického uvolnění, což je z hlediska politických justičních represí minimálně do poloviny této dekády neoprávněné. and Jaroslav Cuhra.
V obsáhlém zhodnocení recenzent konstatuje, že jde o závažnou publikaci, která bude nepochybně plnit úlohu jednoho z klíčových autoritatiních textů k československým právním dějinám v letech 1948 až 1989, a že uvedené námitky a výtky by neměly převážit nad zřejmými pozitivy knihy. Jeho kritika míří na nedefinované základní pojmy, s nimiž autoři této kolektivní monografie pracují, na problematická kritéria výběru autorského kolektivu, záměrně opomíjející starší generaci autorů, a především na v díle přítomný „delegitimizační diskurz“ ve vztahu ke komunistickému období, jehož cílem je demaskovat tehdejší režim, poukázat na jeho zvrácené aspirace a morálně ho odsoudit. Recenzent postupně charakterizuje a hodnotí jednotlivé příspěvky, mezi nimiž oceňuje zvláště konceptuální statě v prvním oddílu knihy, pojednávající o právním řádu komunistického Československa a jeho vývoji. Sám pak pléduje za sociální dějiny komunistického práva ve smyslu „žitého práva“, které dosud čekají na svého autora. and [autor recenze] Jakub Rákosník.
Autor v tomto recenzním článku představuje a porovnává tři publikace věnované uprchlickému exodu ze severního Řecka do zemí sovětského bloku v důsledku řecké občanské války v letech 1946 až 1949. Zatímco anglojazyčná kniha se soustředí na tehdejší evakuaci dětí z oblastí ohrožených válkou a má ambici zmapovat tyto události v jejich celkovém rozsahu, obě české práce se omezují na popis vln řecké dětské i dospělé imigrace do Československa a pozdějšího života uprchlíků v hostitelské zemi. Dvě prvně uvedené publikace bohatě využívají jako pramen výpovědi pamětníků, přičemž anglojazyčná publikace je pokročilejší v aplikaci nejnovějších metod orální historie a teoreticky přínosnější, nicméně česká kolektivní publikace zdařile plní záměr poskytnout dílčí, ale plastické sondy do problematiky. Samostatná práce Konstantinose Tsivose je od obou svým zaměřením i metodou značně odlišná, jedná se o faktograficky založenou historickou studii s výrazným podtextem sociálních dějin, která nepracuje s prameny orální historie., The author of this review compares and contrasts three publications on the exodus of refugees from northern Greece to the countries of the Soviet bloc in consequence of the Greek Civil War, from 1946 to 1949. Whereas the Danforth and van Boeschoten publication concentrates on the children evacuated from areas threatened by war at that time, and seeks to chart out these events to their full extent, the two Czech works limit themselves to a consideration of the wave of Greek children and adult refugees to Czechoslovak and their later life in the host country. The first two publications make extensive use of the recollections of eyewitnesses, though the publication by Danforth and van Boeschoten is more advanced in the application of the latest methods of oral history and is theoretically more useful. Nevertheless, the essay collection by Kateřina Králová, Konstantinos Tsivos, and others, whose title translates as ‘We have no tears left to cry: Greek refugees in Czechoslovakia’, achieves its aim of providing a vivid, if incomplete, picture of research on the topic. Both in its aims and in its methods the work authored by Tsivos alone is markedly different from the other two books under review. It is a historical study based on fact with a distinctive undercurrent of social history, and ignoring oral-history sources., [autor recenze] Dalibor Vácha., and Obsahuje bibliografii