Olej na plátně: Adonis (červená tunika, boty, lovecký roh, meč u pasu ) s oštěpem v ruce odchází se dvěma loveckými psy. Obrací se nazpět k sedící nahé Venuši, objímá ji levou rukou, Venuše si levou rukou přitahuje jeho hlavu. Nalevo před Venuší sedí Amor (toulec přes rameno) se šípem v ruce. Napravo ve vodě pár holubů, na které Adonidův pes štěká. Výjev je zasazen do idylické krajiny, napravo satyr na stromě češe jablka a podává je dolů nymfě, nalevo se dva satyři a dvě nymfy vrací z lovu. V pozadí vesnice, obilné pole, na skále hrad., DaCosta Kaufman 1988#, č. 20.43., and Spranger na námět milostného příběhu Venuše a Adonida vytvořil tři obrazy. Nejstarší je v Amsterodamu, byl inspirován tou pasáží Proměnách, kde Ovidius líčí, jak Venuše šťastně žila s Adonidem, a proto je zasazen do idylické krajiny. Další dva evokují mýtus o Adonidovi, který se každé jaro k Venuši vrací z podsvětí (viz: Duchcov, Spranger, Venuše a Adónis; Wien, KM, Spranger, Venuše a Adónis).
Neptun (vousy, vlající plášť) poklekl pravým kolenem na skálu a oběma rukama uchopil zezadu nahou Kainis, která zoufale zdvihá pravou ruku nahoru a odklání hlavu od Neptuna. V pozadí koně se zpřežení Neptunova vozu, které drží Tritón. Jupiter má mezi nohama vztyčený ocas stvůry, což mohla být žertovná narážka na přirození (v Němčině stejně jako v češtině vulgární výraz pro membrum virile), které v mýtu hraje klíčovou roli., Fučíková 1997#, I/271., and Spranger byl jmenován dvorním malířem císaře Rudolfa II. v roce 1581. Ztracený obraz zobrazující Neptuna a Kainis (č. 1214 z inventáře z roku 1621, asi ze série Lásky bohů) byl patrně první dílo, které umělec vytvořil po vstupu do císařských služeb. Kresba a rytina Jana Sadelera podle Sprangerovy kresby s identicky pojatou skupinou byly patrně přípravnými pracemi k tomuto obrazu. Postoj Kainis Spranger je variací na postoj Venuše z rytiny Gian Jacopa Caraglia zobrazující Venuši a Marta (1527) podle kompozice na stejné téma od Perina del Vaga začleněné do série rytin sexuálních pozic (I Modi/Způsoby), které vydal Marcantonio Raimondi (1524).
Kresba (30, 1 x 24 cm): Apollón (věnec, plášť sepnutý na rameni) hraje na violoncello uprostřed Múz zpívajících a hrajících nahudební nástroje. Zleva doprava: varhany, příčná flétna, trubka, bubínek, loutna, roh, třetí a poslední Múza je zobrazena s knihou v ruce. Vlevo v popředí říční bůh, vzadu Pegasos, výjev je umístěn do lesa., Prag um 1600#, II, č. 643 s. 174., and Patrně přípravná kresba pro malbu. Obdobná kompozice ze stejné doby, ale s Minervou, je ve Vídni (Albertina inv. n. 7995).
Kresba: nahá Venuše (plášť omotaný okolo obou paží, cíp zakrývá klín, náramek na noze) a Amor (luk a toulec) stojí na břehu moře, na hladině vůz s Neptunem (trojzubec)., Kaufmann 1988#, 20.10., and Kresba (patrně kopie Sprangerovy kresby, další je v Budapešti, Szépmüvészeti Múzeum inv. n. 58.212) ) je jediným dokladem o ztraceném obraze, který byl součástí pražské sbírky Rudolfa II.
Kresba (22, 6 x 17, 4 cm): Juno a Jupiter (vousy, blesky v ruce) se objímají na oblaku, napravo orel, nalevo páv., Kappel 1998#, 254., and Podle kresby zhotovil někdy v letech 1588-1589 Caspar Lehman rytina na skle a v roce 1599 Johannes Bara grafický list.
Olejomalba na desce (52 x 62 cm): Venuše sedí s rukou na zrcadle, které před ní drží Amor. Za bohyní dvě ženské postavy, které jí rozčesávají vlasy hřebenem. Před bohyní žena shýbající se ke košíku s květinami, vzadu vlevo okno, v němž muž s košíkem s holubicemi. V popředí Vulkán, obrácený k Venuši zády, ruku na podstavci kovadliny v pravém dolním roku, o podstavec je opřený meč. Za Vulkánem sloup na soklu s římsou, v levém dolním rohu velká ruka se vztyčeným ukazovákem. and Kaufmann 1988#, 20.84.
Olejomalba na desce (28, 9 x 23, 2 cm): polonahý Neptun (vousy, trojzubec), nahá Thetis, za ní Amor (luk), na voze taženém mořskými koni. Okolo Tritóni troubící na mušle a píšťalu, vpravo dole Tritón veze na hřbetě nahou Nymfu, u níž putto. Dva putti letí ve vzduchu před vozem., Kaufmann 1988#, 20.44., and Podle nápisu byl obraz darem příteli. Podle Sprangerovy předlohy udělal Jacob Matham roku 1614 grafický list (Bartsch 204). O tom, že se s Thetis chtěl oženit Jupiter i Neptun, se zmiňuje Pindaros v osmé isthmijské ódě z roku 478 před Kristem (8, 28-38). Neptuna objímajícho Thetidu v přítomnosti Amora zobrazil Perino del Vaga, Jacopo Caraglio v letech 1530-1570 podle kresby vytvořil rytinu (Bartsch 30).
Olej na plátně (118 x 175 cm): nahá Venuše (perlový náhrdelník) se objímá s nahým Adonidem, drží ho za bradu a on ji drží ňadro. V popředí vlevo luk a toulec, nalevo putto nazdviháví závěs, pod nímž milenci sedí, další putto pod závěsem hraje na violu. Vpravo nahoře průhled do krajiny., Fučíková 1997#, I/98, and Výjev byl vykládán jako kosmická alegorie, ale pojetí ukazuje spíše na ilustraci bezstarostného spolužití Venuše a Adonida před jeho osudným lovem (Knihovna připisovaná Apollodórovi 3, 14, 4), jak ho líčí Ovidius v Proměnách (10, 530-539).
Kresba perem (19, 5 x 13, 1 cm): nahá Kybelé (koruna ve tvaru městských hradeb, z níž jí na záda spadá závoj) jde a tiskne obě ruce na ňadra, z nichž stříká mléko. Vedle Kybelé jde lev a jelen. Za Kybelé kráčí Minerva (přilba, štít, meč, antický pancíř), kopí na rameni., Fučíková 1997#, s. 89, I/280, and Kybele představuje přírodu a Minerva moudrost a vědění. Výjev byl vykládán tak, že příroda tedy lidská přirozenost vedená moudrostí a věděním je cestou k úspěchu, ale na kresbě Kybelé naopak vede Minervu. Socha Země od Ammanatiho v Bargellu (1556-61) má rovněž závoj, socha bohyně Opi od téhož sochaře ve Studiolu Frencesca I. v Palazzo Vecchio je pojatá obdobně, nemá sice závoj, ale zato má na hlavě korunu z hradeb.