Studie popisuje hlavní rysy meziválečné běloruské emigrace v Československu na základě dokumentů z českých archivů. V úvodu přináší stručný přehled vývoje běloruského národního hnutí a jeho reakcí na změny související s první světovou válkou. V tomto kontextu sleduje úsilí běloruských emigrantů, kteří vytvořili exilovou vládu a po stabilizaci Sovětského svazu nadále prosazovali myšlenku nezávislého běloruského státu, navzdory absencí skutečné mezinárodní podpory, nedostatku finančních prostředků a vnitřním sporům. Archivní materiály dokládají, že v Československu běloruští emigranti začali pobývat v souvislosti s vyhlášením Ruské pomocné akce. Jednoznačně mezi nimi převažovali studenti. Většina Bělorusů v Československu (zhruba stovka osob) se angažovala v národním hnutí. Jelikož se však exilovým činitelům pravděpodobně nepodařilo dosáhnout uznání de facto, běloruský národní život se mohl v Československu rozvíjet pouze prostřednictvím spolků. Politicky šlo podobně jako u Rusů a Ukrajinců o různorodou skupinu, která zahrnovala křesťanské demokraty, esery i socialisty. S rostoucím úspěchem mezi nimi agitovali sovětští diplomaté a agenti, pouze minimum Bělorusů se orientovalo na spolupráci s ruskými emigranty. Spolkový život běloruských studentů v Československu obsáhl vedle politické i kulturní oblast, samostatnou běloruskou vědeckou instituci se však vytvořit nepodařilo. Odchod studentů za uplatněním do běloruských oblastí Polska v kombinaci s následky světové hospodářské krize vyústil v úpadek běloruského hnutí v Československu. Německá okupace země a loajální angažmá Běloruského výboru svépomoci po boku okupačních orgánů pak kredit běloruského národního hnutí v Československu zpochybnily. Tečku za touto kapitolou česko-běloruských vztahů znamenalo vydání běloruských emigrantů sovětským orgánům po druhé světové válce. V příloze k článku autorka zpracovala biografický přehled o stovce osobností běloruského exilu v Československu. and Using records from Czech archives this article outlines the situation of the Belarusian émigrés in Czechoslovakia from 1918 to 1938. It first presents a brief overview of the development of the Belarusian national movement and the reactions of this movement to the changes brought about largely by the First World War. In this context it traces the efforts of Belarusian émigrés who formed a government-in-exile and, after the stabilization of the Soviet Union, continued to push for an independent Belarusian state, despite the absence of truly international support, a lack of funds, and in-fighting. The archive records reveal that Belarusian émigrés began to settle in Czechoslovakia after the announcement of the Russian emergency aid operation. Students were clearly predominant amongst them. Most of the Belarusians in Czechoslovakia (about a hundred people) were involved in the national movement. Since, however, the émigrés probably did not manage to achieve de facto recognition, Belarusian national life could develop in Czechoslovakia only by means of clubs. In terms of politics, their situation was similar to that of the Russians’ and Ukrainians’ situation in Czechoslovakia: a heterogeneous group, which included Christian Democrats, Socialist-Revolutionaries, and Socialists. Soviet diplomats and secret agents were agitating amongst them with growing success. Only a minimum of Belarusians were oriented to working with Russian émigrés. Apart from having a political side, the club life of Belarusian students in Czechoslovakia also involved the arts. It failed, however, to create an independent Belarusian scholarly institution. Ultimately, the departure of students to find work in Belarusian parts of Poland, together with the consequences of the Great Depression, led to the failure of the Belarusian movement in Czechoslovakia. The Belarusian Self-help Committee’s loyalty to the German authorities after the Occupation of Bohemia and Moravia cast the Belarusian national movement here into doubt amongst people opposed to the German Reich. This chapter of Czech-Belarusian relations closes with the handing-over of Belarusian émigrés to the Soviet authorities after the Second World War. As a supplement to the article the author provides biographical sketches of a hundred important Belarusian émigrés in Czechoslovakia.
In this article, the author traces the changes in the Czechoslovak position in the international Communist movement after the Communist Party took power in Czechoslovakia. She concentrates on the Party’s relations with the Soviet and the Chinese Communists, which from the 1950s onwards represented two competing centres of power in world Communism. She argues that in Czechoslovak foreign policy the Communists subordinated the defence of State interests to the international solidarity of the workers, and, in keeping with that ideological guideline, the tasks of Czechoslovak foreign policy were set mainly according to the Soviet agenda and its vaguely defi ned aims for the international Communist movement. Prague became dependent on Moscow for personnel, information, and material, and lost the ability to act independently in international politics both outside and inside the Soviet bloc. Amongst Prague’s priorities were efforts to achieve the unity of the Soviet system of alliances and, beginning at the latest in 1956, it considered military intervention a suitable instrument in the event of a threat to that system. A comparative analysis of records for the ten years from 1953 to 1962, from the Archive of the Ministry of Foreign Affairs of the Czech Republic and from the Czechoslovak Communist Party leadership, which are deposited in the National Archive, Prague, demonstrate that Czechoslovak foreign policy was actually formed by way of inter-Party contacts. The Soviet Communists were paramount in the hierarchy; in the eyes of the Czechoslovak Communists, the Soviet position remained unchallenged by any Chinese attempts to provide an alternative to Soviet methods and plans to develop the international Communist movement in the late 1950s and early 1960s. Indeed, at multilateral talks amongst dozens of Communist Parties in Moscow in November 1957 and in 1960, where Chinese objections were discussed, Czechoslovak Communists arrived after having been instructed by their Soviet comrades, and from this position they rejected all Chinese activities, despite Czechoslovak efforts to establish friendly and close ties with their Beijing comrades after 1948. As a result of this linking of Czechoslovak Party and State matters, Czechoslovak-Chinese collaboration ceased in the early 1960s, and the Soviet Union promised to compensate for any damages that thus accrued to the Czechoslovak economy.
RYČLOVÁ, Ivana: Ruské dilema: Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2006, 221 stran. Kniha je souborem jedenácti portrétů ruských spisovatelů ve vztahu k sovětskému režimu, jež byly napsány při různých příležitostech a původně vycházely v brněnské Revue Proglas. Na českém knižním trhu jde podle recenzentky o poměrně výjimečný a myšlenkově podnětný počin, jehož přitažlivost zvyšuje mimořádná grafická úprava titulu. Předností práce je výrazné pozitivní zaujetí autorky pro téma, celkově však trpí nevyvážeností jednotlivých portrétů co do koncepce i hloubky zpracování; nejzdařilejší jsou eseje o Konstantinu Stanislavském, Vsevolodu Mejercholdovi a dále o Borisi Pasternakovi, Michailu Bulgakovovi a Jevgeniji Zamjatinovi. and Ryčlová, Ivana. Ruské dilema: Společenské zlo v kontextu osudů tvůrčích osobností Ruska. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, 221 pp. The work under review comprises eleven portraits of Russian writers in relation to the Soviet regime. The portraits were originally published in Revue Proglas, a Brno periodical, on various occasions. The volume, according to the reviewer, constitutes a highly unusual achievement, enhanced by exceptionally good graphic design. The strong point of the work is the author’s clear enthusiasm for the topic, yet on the whole the work suffers from a lack of a balance amongst the individual portraits in both conception and depth. The most successful essays here are those about Konstantin Stanislavsky and Vsevolod Meyerhold, as well as those about Boris Pasternak, Mikhail Bulgakov, and Yevgeny Zamyatin.
Autorka nejprve připomíná předpoklady, které umožnily rozšíření prosovětských sympatií mezi západními intelektuály ve třicátých letech minulého století, jako byly tíživé důsledky hospodářské krize, vzrůstající nacistická hrozba a živé ideály sociální spravedlnosti, v jejichž světle se sovětský režim jevil jako radikální sociální experiment. Těmto postojům od konce dvacátých let vycházely vstříc organizačně-propagandistické mechanismy, s jejichž pomocí Moskva cílevědomě získávala podporu v západních intelektuálních kruzích. André Gida (1869–1951) autorka představuje jako veřejně angažovaného spisovatele, který neváhal prezentovat svá morálně nekonformní a sociálněkritická stanoviska, aniž by se přitom zapojoval do organizovaného hnutí a vzdával svého individualismu. Přesto se nedokázal ubránit naléhání komunistických přátel, aby se účastnil různých kulturně-politických akcí organizovaných Francouzskou komunistickou stranou. Moskva se o André Gida začala zajímat v souvislosti s jeho úsilím dosáhnout spravedlnosti v takzvaném lipském procesu proti údajným žhářům Říšského sněmu v roce 1933. Podobně jako v případě dalších francouzských literátů na tom měl značný podíl spisovatel a žurnalista Ilja Erenburg. V létě 1936 přijal Gide pozvání k návštěvě Sovětského svazu, z níž vzešla proslulá reportáž Návrat ze SSSR. Spisovatel v ní umírněnou formou referoval také o negativních dojmech ze své cesty, což pokládal za přátelskou kritiku. Pro sovětskou stranu to však bylo nepřijatelné a koncem roku 1936 zahájila proti údajným pomluvám kampaň, kterou s krátkým odstupem následovali francouzští komunisté. Autorka se zmiňuje také o ostrých polemikách v československém kulturním milieu, jejichž krajní, stalinistickou pozici reprezentoval pamflet Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí básníka Stanislava Kostky Neumanna a vyvážený nadhled například reakce literárního historika a kritika Václava Černého. Jako odpověď na útoky ze strany komunistů publikoval André Gide ještě Retuše k mému „Návratu ze SSSR“, v nichž odsoudil moskevské politické procesy a uzavřel tak svou prosovětskou epizodu. and The author begins by recalling the necessary conditions that enabled the spread of pro-Soviet sympathy amongst Western intellectuals in the 1930s. They include the dire consequences of the Great Depression, the growing Nazi threat, and the alluring ideals of social justice, in the light of which the Soviet Union appeared to many to be a radical, but attractive, social experiment. These attitudes from the end of the 1920s were supported by the organizational mechanisms and propaganda which Moscow employed to win support in Western intellectual circles. The author presents André Gide (1869–1951) as an engagé writer who did not hesitate to express his morally non-conformist and socially critical views, although without joining an organization or abandoning his individualism. None the less he was unable to resist his Communist friends’ urgings to participate in various cultural-political events organized by the French Communist Party. Moscow began to take an interest in Gide in connection with his efforts to get justice for the Bulgarian and German Communists on trial in Leipzig for having allegedly set fire to the Reichstag in 1933. Like many other French writers, Gide had been persuaded to get involved by the writer Ilja Erenburg (1891–1967). In the summer of 1936 Gide accepted an invitation from the Soviet Writers’ Union to visit the U.S.S.R. The journey resulted in Gide’s famous volume of reporting, Retour de l’U.R.S.S. (1936). In this work, he also describes in moderate terms his negative impressions of the journey, which he intended as friendly criticism. For the Soviets, however, that was unacceptable, and in late 1936 they launched a campaign against his alleged slander. Shortly afterwards, the French Communists joined in against Gide. The article also considers the heated debates amongst Czechoslovak artists. The extreme, Stalinist positions from these debates are represented by Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr a iluzí (Anti-Gide: Optimism without superstition or illusion) by the writer Stanislav Kostka Neumann (1875–1947), and the balanced, detached view, for example, of the literary historian and critic Václav Černý (1905–1987). In reply to the Communist attacks, Gide published Retouches à mon Retour de l’U.R.S.S. (1937), in which he condemned the Moscow show trials, thus bringing his pro-Soviet episode to a close.
Autorka podává přehled o relevantních institucích, autorech a publikacích zabývajících se československými dějinami po druhé světové válce, referuje o využívaných pramenech, identifikuje klíčová badatelská témata a zachycuje proměny v přístupech sovětské a ruské historiografie k této oblasti jejího zájmu za posledních zhruba třicet let. Na její cestě od ideologicky apriorních pojetí k interpretační rozmanitosti vidí jako hlavní mezníky Gorbačovovu perestrojku v polovině osmdesátých let minulého století, a zejména rozpad sovětského bloku počátkem let devadesátých. Disciplinárně se přitom sovětská a ruská historiografie v pohledu na poválečné Československo posouvala od hospodářských dějin k dějinám politickým a sociálním, poslední dobou pak i kulturním. Významnou roli v jejích proměnách sehrálo zpřístupnění a zužitkování masy neznámých dokumentů ze sovětských archivů. Autorka svůj výklad postupně provádí na třech periodách. Pro období od osvobození Československa do Stalinovy smrti (1945–1953) věnovali sovětští a ruští historici a historičky (ty zaujímají na tomto poli přední postavení) největší pozornost cestě Československa k socialismu, roli vnějších a vnitřních faktorů v tomto procesu, osobnosti Edvarda Beneše, únoru 1948 a represím po nástupu komunistického režimu. Všichni současní ruští badatelé se podle autorky shodují na tom, že sovětská politika vůči střední a jihovýchodní Evropě se po válce řídila strategií vytvořit na západní hranici SSSR pásmo spřátelených států, které by znemožnily jeho napadení nebo izolaci. Pokud jde o únor 1948 jako klíčovou událost tohoto období, podle své orientace jej tlumočí jako oprávněné vítězství, politickou krizi nebo politický převrat. V pohledu na následné represe se koncepčně dosti výrazně uplatňuje teorie totalitarismu. Témata z československých dějin v letech 1953 až 1969 podle autorky dlouho patřila k tabu sovětské historiografie, která vycházela v první řadě z oficiálního dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIV. sjezdu KSČ. Zejména po rozpadu sovětského bloku se její zájem pak koncentroval na „pražské jaro“ a intervenci států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vedle přežívajícího ideologického názoru o oprávněnosti tohoto zásahu se zformovaly dva hlavní způsoby hodnocení tehdejších událostí: podle prvního tím byla zmařena šance na renesanci socialismu v době, kdy ještě měl značný vývojový potenciál, podle druhé bylo hledání demokratické alternativy socialismu slepou uličkou. Obě názorové skupiny se však shodují v tom, že intervence znamenala konec tradičního českého rusofilství i, popularity socialismu v zemi a uvrhla českou společnost do dlouhodobé pasivity. Pochvalný tón sovětských vědeckých prací o „normalizačním“ kurzu KSČ po nástupu Gorbačova vystřídala podle autorky kritika mechanického přejímání „sovětských zkušeností“. Významné místo v pohledu na toto období posléze zaujaly memoárové reflexe sovětských politiků včetně Gorbačova. V reakci na rozpad sovětského bloku hledali sovětští a ruští historikové a historičky důvody změn většinou v jeho ekonomickém zaostávání. V Rusku již existují také studie o rozdělení Československa a polistopadové ekonomické a společenské transformaci, včetně analýz sociálních mikrostruktur. Škálu postojů sovětských odborníků k československému a českému vývoji po roce 1989 ilustruje jejich vztah k osobnosti Václava Havla: jedni ho považovali za pokryteckého kontrarevolucionáře, další ho označovali za souputníka Andreje Sacharova a Alexandra Solženicyna, jiní o něm psali jako humanistickém mysliteli s velkou morální autoritou „na trůně“. Původní ustálené stereotypy sovětské historiografie o poválečném Československu – spřízněný slovanský stát s tradičním rusofilstvím, kulturně a průmyslově vyspělá společnost s (bruržoazně)demokratickými tradicemi a země dvou malých národů obnovená po válce díky osvobození sovětskou armádou – se podle autorky v posledních letech proměňují pod vlivem nového stereotypu o československé společnosti zasažené „mnichovským syndromem“ a „syndromem roku 1968“. Z toho plyne neochota riskovat a podřizování zájmům aktuálně nejsilnější mocnosti, což je koneckonců údajně projevem pragmatismu vlastního malým národům, jimž jde v prvé řadě o přežití. Autorka závěrem konstatuje, že počet institucí i badatelů studujících nejnovější československé dějiny se od osmdesátých let minulého století v Rusku značně zmenšil a výsledky posledních výzkumů byly publikovány v minimálních nákladech. Daní za jejich zpřístupnění širší ruské veřejnosti se stal příklon ke komparativnímu regionálnímu výkladu, který místy trpí přehnanou generalizací. Nelze však zároveň přehlédnout, že právě výzkumy tematizující celou oblast „střední a jihovýchodní Evropy“ inspirovaly ruské historiky ke studiu nových problémů: vývoje komunistických elit v zemích socialistického bloku či národnostních otázek. Na konci 20. století tak ruská historiografie jako celek zaznamenala ve výkladu československých poválečných dějin podstatný pokrok., The author provides an overview of the relevant institutions, authors, and publications, which are concerned with Czechoslovak history after the Second World War. She discusses the sources they use, identifies key research topics, and points to changes in the approach of Soviet and Russian historians regarding this area of research during the last thirty years. The milestones on this road from ideologically pre-fabricated conceptions to a diversity of interpretation were, argues the author, Gorbachev’s perestroika in the mid-1980s and, in particular, the break-up of the Soviet bloc in the early 1990s. The focus of Soviet and Russian historians of post-war Czechoslovakia shifted from economic history to political and cultural history. An important role in this change was played by the declassification and use of great numbers of previously unknown documents in Soviet archives. The author considers this change over three periods. For the years from the liberation of Czechoslovakia in May 1945 to Stalin’s death in March 1953, Soviet and Russian historians (women historians, incidentally, held the main positions in this field) paid the most attention to the Czechoslovak road to socialism, the role of internal and external factors in the process, the personality of Edvard Beneš, the Communist takeover of February 1948, and repression the followed the takeover. All current Russian researchers, claims the author, agree that Soviet policy towards central and south-east Europe after the war was governed by the strategy of creating a zone of Soviet-friendly states along the western frontier of the USSR, which would make an attack on the Soviet Union or its isolation impossible. The February 1948 takeover in Czechoslovakia, the key event of this period, is interpreted, in accord with this orientation, as a rightful victory, a political crisis, or a coup. In their view of the subsequent repression the historians apply the theory of totalitarianism in a conceptually striking way. The topic of Czechoslovak history from 1953 to 1969 was, remarks the author, long considered a taboo in Soviet historiography. Historians based themselves primarily on the official document The Lessons from the Crisis in the Party and Society after the XIVth CPCz Congress. Particularly after the break-up of the Soviet bloc, Soviet historians’ interest was concentrated on the “Prague Spring” and the Soviet-led military intervention by states of the Warsaw Treaty Organization in late August 1968. Apart from the surviving ideological opinion about the rightness of the intervention, two main, approaches to assessing the events have formed: the first emphasizes the forfeited opportunity of a renaissance of Socialism while it still had the potential to develop; the second approach argues that the search for a democratic alternative to Socialism was a blind alley. Proponents of each approach agree, however, that intervention meant the end of traditional Czech Russophilia and the popularity of Socialism in the country, and it plunged Czech society into long-term passivity. The general tone of praise in Soviet scholarly works about the “Normalization” course taken by the Czechoslovak Communist Party after Gorbachev came to power was superseded, according to the author, by criticism of the automatic acceptance of “Soviet experience.” An important place in the view of this period eventually came to be held by the memoirs of Soviet politicians, including Gorbachev. In reaction to the break-up of the Soviet bloc, Soviet and Russian historians mostly tended to see the reasons for the changes as residing in the economic backwardness of the bloc. In Russia there are now also essays on the break-up of Czechoslovakia and the post-November-1989 economic and social transformation, including analyses of social microstructures. The range of Soviet experts’ attitudes to Czechoslovak and Czech developments after November 1989 reveals their attitudes to Václav Havel: some consider him a hypocritical counter-revolutionary; others put him in the ranks of Andrei Sakharov and Alexander Solzhenitsyn; others have written about him as a humanist thinker “on the throne,” who has great moral authority. The originally established stereotypes of Soviet historiography about post-war Czechoslovakia – a kindred, traditionally Russophile, Slav state, a culturally and industrially developed society with (bourgeois) democratic traditions, and a country comprising two small nations, which had been restored after the Second World War thanks to liberation by the Soviet army – has, says the author, changed in recent years under the influence of a new stereotype of Czechoslovak society stricken with the “Munich syndrome” and the “syndrome of 1968.” This has led to unwillingness to take risks but a willingness to subordinate its interests to currently stronger powers. This, say the historians, is ultimately a manifestation of the pragmatism peculiar to small nations, whose chief aim is survival. The author finishes her article by stating that the number of institutions and researchers in Russia who are focused on contemporary Czechoslovak history has become considerably smaller since, and the 1980s and that the results of recent research have been published in small print-runs. The price for making this material more available to the general Russian public has been a tendency to comparative regional interpretation, which sometimes suffers from over-generalization. She stresses that one should not, however, overlook the fact that this research into the region of “central and southeast Europe” as whole has inspired Russian historians to consider new topics: the formation of Communist élites in the countries of the Socialist bloc and national questions. In the late twentieth century, Russian historiography as a whole thus made considerable progress in the interpretation of post-war Czechoslovak history.
This is a review of the Czech translation of Testimony, Dimitri Shostakovich’s reflections on his own times, which were compiled after his death and first published in New York by the émigré musicologist Solomon Volkov in 1979. The reviewer discusses the overlapping of the autobiographical and historical levels. Testimony, she believes, shows Shostakovich in a contradictory light – as an artist who put his statement on the tragic situation of the Soviet Union into his music, whereas he said nothing clearly in words until this posthumous work.
Recenzentka zařazuje publikaci australské rusistky do kontextu výzkumu západních intelektuálů ve vztahu k leninskému a stalinskému Sovětskému svazu a oceňuje ji jako velmi kvalitní a erudovanou historickou práci. Autorka se s využitím nově odtajněných sovětských a také francouzských pramenů zaměřila na popis promyšleného a měnícího se institucionálního systému, kterým si Sovětský svaz zajišťoval sympatie, podporu a kontakty u západních intelektuálů. Jeho organizace v zásadě spadala pod Komunistickou internacionálu a tvořily ji struktury, které se maskovaly jako kulturněosvětové iniciativy nebo společnosti přátel SSSR. Zatímco ve dvacátých letech převažovaly kulturní a sociální důvody pozitivního zájmu západních intelektuálů o Sovětský svaz, ve třicátých letech, a zvláště po nástupu nacismu se dostaly do popředí ohledy politické; v osobní rovině pak autorka rozeznává jako hlavní motivy nezištné sympatie, peníze nebo ješitnost. Svůj systémový rozbor autorka doplňuje několika případovými studiemi. and The reviewer puts this publication by an Australian Russianist into the context of research into Western intellectuals and their attitudes to the Soviet Union under Lenin and Stalin. She praises it as an excellent, erudite work of historiography. Using recently declassified Soviet and French sources, the author discusses the carefully planned and changing institutional system with which the Soviet Union ensured itself the sympathy and support of Western intellectuals and contact with them. Its organization basically came under the Communist International, and was formed by structures posing as initiatives in the arts and education or societies of friends of the USSR. Whereas in the 1920s the reasons for Western intellectuals’ positive interest in the Soviet Union were mostly cultural and social, in the 1930s, particularly after the Nazis took power, political aspects came to the fore; at the personal level, the author then distinguishes the main motives for the selfless sympathy: money and vanity. The author adds several case studies to her systematic analysis.