Od ideologických šablon k pluralitě historických interpretací

Title:

Od ideologických šablon k pluralitě historických interpretací
Sovětská a ruská reflexe poválečných československých dějin na konci 20. století
From an ideological template to a plurality of historical interpretations
Late-twentieth-century Soviet and Russian reflections on post-war Czechoslovak history

Creator:

Kolenovská, Daniela

Identifier:

https://cdk.lib.cas.cz/client/handle/uuid:0027c7a5-37fc-7209-202f-6a8293b91847
uuid:0027c7a5-37fc-7209-202f-6a8293b91847

Type:

article and TEXT

Description:

Autorka podává přehled o relevantních institucích, autorech a publikacích zabývajících se československými dějinami po druhé světové válce, referuje o využívaných pramenech, identifikuje klíčová badatelská témata a zachycuje proměny v přístupech sovětské a ruské historiografie k této oblasti jejího zájmu za posledních zhruba třicet let. Na její cestě od ideologicky apriorních pojetí k interpretační rozmanitosti vidí jako hlavní mezníky Gorbačovovu perestrojku v polovině osmdesátých let minulého století, a zejména rozpad sovětského bloku počátkem let devadesátých. Disciplinárně se přitom sovětská a ruská historiografie v pohledu na poválečné Československo posouvala od hospodářských dějin k dějinám politickým a sociálním, poslední dobou pak i kulturním. Významnou roli v jejích proměnách sehrálo zpřístupnění a zužitkování masy neznámých dokumentů ze sovětských archivů. Autorka svůj výklad postupně provádí na třech periodách. Pro období od osvobození Československa do Stalinovy smrti (1945–1953) věnovali sovětští a ruští historici a historičky (ty zaujímají na tomto poli přední postavení) největší pozornost cestě Československa k socialismu, roli vnějších a vnitřních faktorů v tomto procesu, osobnosti Edvarda Beneše, únoru 1948 a represím po nástupu komunistického režimu. Všichni současní ruští badatelé se podle autorky shodují na tom, že sovětská politika vůči střední a jihovýchodní Evropě se po válce řídila strategií vytvořit na západní hranici SSSR pásmo spřátelených států, které by znemožnily jeho napadení nebo izolaci. Pokud jde o únor 1948 jako klíčovou událost tohoto období, podle své orientace jej tlumočí jako oprávněné vítězství, politickou krizi nebo politický převrat. V pohledu na následné represe se koncepčně dosti výrazně uplatňuje teorie totalitarismu. Témata z československých dějin v letech 1953 až 1969 podle autorky dlouho patřila k tabu sovětské historiografie, která vycházela v první řadě z oficiálního dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIV. sjezdu KSČ. Zejména po rozpadu sovětského bloku se její zájem pak koncentroval na „pražské jaro“ a intervenci států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Vedle přežívajícího ideologického názoru o oprávněnosti tohoto zásahu se zformovaly dva hlavní způsoby hodnocení tehdejších událostí: podle prvního tím byla zmařena šance na renesanci socialismu v době, kdy ještě měl značný vývojový potenciál, podle druhé bylo hledání demokratické alternativy socialismu slepou uličkou. Obě názorové skupiny se však shodují v tom, že intervence znamenala konec tradičního českého rusofilství i, popularity socialismu v zemi a uvrhla českou společnost do dlouhodobé pasivity. Pochvalný tón sovětských vědeckých prací o „normalizačním“ kurzu KSČ po nástupu Gorbačova vystřídala podle autorky kritika mechanického přejímání „sovětských zkušeností“. Významné místo v pohledu na toto období posléze zaujaly memoárové reflexe sovětských politiků včetně Gorbačova. V reakci na rozpad sovětského bloku hledali sovětští a ruští historikové a historičky důvody změn většinou v jeho ekonomickém zaostávání. V Rusku již existují také studie o rozdělení Československa a polistopadové ekonomické a společenské transformaci, včetně analýz sociálních mikrostruktur. Škálu postojů sovětských odborníků k československému a českému vývoji po roce 1989 ilustruje jejich vztah k osobnosti Václava Havla: jedni ho považovali za pokryteckého kontrarevolucionáře, další ho označovali za souputníka Andreje Sacharova a Alexandra Solženicyna, jiní o něm psali jako humanistickém mysliteli s velkou morální autoritou „na trůně“. Původní ustálené stereotypy sovětské historiografie o poválečném Československu – spřízněný slovanský stát s tradičním rusofilstvím, kulturně a průmyslově vyspělá společnost s (bruržoazně)demokratickými tradicemi a země dvou malých národů obnovená po válce díky osvobození sovětskou armádou – se podle autorky v posledních letech proměňují pod vlivem nového stereotypu o československé společnosti zasažené „mnichovským syndromem“ a „syndromem roku 1968“. Z toho plyne neochota riskovat a podřizování zájmům aktuálně nejsilnější mocnosti, což je koneckonců údajně projevem pragmatismu vlastního malým národům, jimž jde v prvé řadě o přežití. Autorka závěrem konstatuje, že počet institucí i badatelů studujících nejnovější československé dějiny se od osmdesátých let minulého století v Rusku značně zmenšil a výsledky posledních výzkumů byly publikovány v minimálních nákladech. Daní za jejich zpřístupnění širší ruské veřejnosti se stal příklon ke komparativnímu regionálnímu výkladu, který místy trpí přehnanou generalizací. Nelze však zároveň přehlédnout, že právě výzkumy tematizující celou oblast „střední a jihovýchodní Evropy“ inspirovaly ruské historiky ke studiu nových problémů: vývoje komunistických elit v zemích socialistického bloku či národnostních otázek. Na konci 20. století tak ruská historiografie jako celek zaznamenala ve výkladu československých poválečných dějin podstatný pokrok., The author provides an overview of the relevant institutions, authors, and publications, which are concerned with Czechoslovak history after the Second World War. She discusses the sources they use, identifies key research topics, and points to changes in the approach of Soviet and Russian historians regarding this area of research during the last thirty years. The milestones on this road from ideologically pre-fabricated conceptions to a diversity of interpretation were, argues the author, Gorbachev’s perestroika in the mid-1980s and, in particular, the break-up of the Soviet bloc in the early 1990s. The focus of Soviet and Russian historians of post-war Czechoslovakia shifted from economic history to political and cultural history. An important role in this change was played by the declassification and use of great numbers of previously unknown documents in Soviet archives. The author considers this change over three periods. For the years from the liberation of Czechoslovakia in May 1945 to Stalin’s death in March 1953, Soviet and Russian historians (women historians, incidentally, held the main positions in this field) paid the most attention to the Czechoslovak road to socialism, the role of internal and external factors in the process, the personality of Edvard Beneš, the Communist takeover of February 1948, and repression the followed the takeover. All current Russian researchers, claims the author, agree that Soviet policy towards central and south-east Europe after the war was governed by the strategy of creating a zone of Soviet-friendly states along the western frontier of the USSR, which would make an attack on the Soviet Union or its isolation impossible. The February 1948 takeover in Czechoslovakia, the key event of this period, is interpreted, in accord with this orientation, as a rightful victory, a political crisis, or a coup. In their view of the subsequent repression the historians apply the theory of totalitarianism in a conceptually striking way. The topic of Czechoslovak history from 1953 to 1969 was, remarks the author, long considered a taboo in Soviet historiography. Historians based themselves primarily on the official document The Lessons from the Crisis in the Party and Society after the XIVth CPCz Congress. Particularly after the break-up of the Soviet bloc, Soviet historians’ interest was concentrated on the “Prague Spring” and the Soviet-led military intervention by states of the Warsaw Treaty Organization in late August 1968. Apart from the surviving ideological opinion about the rightness of the intervention, two main, approaches to assessing the events have formed: the first emphasizes the forfeited opportunity of a renaissance of Socialism while it still had the potential to develop; the second approach argues that the search for a democratic alternative to Socialism was a blind alley. Proponents of each approach agree, however, that intervention meant the end of traditional Czech Russophilia and the popularity of Socialism in the country, and it plunged Czech society into long-term passivity. The general tone of praise in Soviet scholarly works about the “Normalization” course taken by the Czechoslovak Communist Party after Gorbachev came to power was superseded, according to the author, by criticism of the automatic acceptance of “Soviet experience.” An important place in the view of this period eventually came to be held by the memoirs of Soviet politicians, including Gorbachev. In reaction to the break-up of the Soviet bloc, Soviet and Russian historians mostly tended to see the reasons for the changes as residing in the economic backwardness of the bloc. In Russia there are now also essays on the break-up of Czechoslovakia and the post-November-1989 economic and social transformation, including analyses of social microstructures. The range of Soviet experts’ attitudes to Czechoslovak and Czech developments after November 1989 reveals their attitudes to Václav Havel: some consider him a hypocritical counter-revolutionary; others put him in the ranks of Andrei Sakharov and Alexander Solzhenitsyn; others have written about him as a humanist thinker “on the throne,” who has great moral authority. The originally established stereotypes of Soviet historiography about post-war Czechoslovakia – a kindred, traditionally Russophile, Slav state, a culturally and industrially developed society with (bourgeois) democratic traditions, and a country comprising two small nations, which had been restored after the Second World War thanks to liberation by the Soviet army – has, says the author, changed in recent years under the influence of a new stereotype of Czechoslovak society stricken with the “Munich syndrome” and the “syndrome of 1968.” This has led to unwillingness to take risks but a willingness to subordinate its interests to currently stronger powers. This, say the historians, is ultimately a manifestation of the pragmatism peculiar to small nations, whose chief aim is survival. The author finishes her article by stating that the number of institutions and researchers in Russia who are focused on contemporary Czechoslovak history has become considerably smaller since, and the 1980s and that the results of recent research have been published in small print-runs. The price for making this material more available to the general Russian public has been a tendency to comparative regional interpretation, which sometimes suffers from over-generalization. She stresses that one should not, however, overlook the fact that this research into the region of “central and southeast Europe” as whole has inspired Russian historians to consider new topics: the formation of Communist élites in the countries of the Socialist bloc and national questions. In the late twentieth century, Russian historiography as a whole thus made considerable progress in the interpretation of post-war Czechoslovak history.

Language:

Czech

Rights:

http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/
policy:public

Source:

Soudobé dějiny | 2006 Volume:13 | Number:1-2

Harvested from:

CDK

Metadata only:

false