Kniha se zabývá tibetským utopickým mýtem o Šambhale, jeho politickou aktualizaci v Burjatsku a Mongolsku v první třetině 20. století. Vedle textových zdrojů se kniha zabývá i rozmanitými výtvarnými zobrazeními Šambhaly a jejího posledního mýtického krále Rudry Čakrina. Šambhalský mýtus představuje jednu z tradičních forem tibetské buddhistické eschatologie. Mýtus samotný, jakož i rozmanitá výtvarná zobrazení s ním spojená, vyvolal v euroamerickém prostředí od 18. století dodnes velký zájem jak akademických badatelů, tak i západních buddhistů, mystiků, tibetofilů atp. Kromě Tibetu byla Šambhala neobyčejně populární i v dalších oblastech rozšíření tibetského buddhismu, jako je na příklad Mongolsko a Burjatsko. Zde šambhalský mýtus v průběhu 20. století prodělával vlastní, na Tibetu nezávislý vývoj, politicky se aktualizoval, a to zejména ve dvacátých a třicátých letech.
Kniha mapuje historii buddhismu v Burjatsku, popisuje rozvoj klášterní sítě a částečně zachycuje i současný stav obnovy buddhistického náboženského života. V první části je nastíněn přehled dějin šíření a usazování buddhismu v Burjatsku se zvláštním zřetelem na vztah ruského státu k tomuto "cizímu" náboženství. Z tohoto hlediska vychází i nová periodizace dějin burjatského buddhismu. Druhá část přináší podrobný geograficko-historický přehled rozvoje burjatské klášterní sítě. Jedná se o vlastně o religionistickou paralelu k tibetskému buddhistickému písemnictví näjig /gnas-jig/, tj.popisu poutních a jiných posvátných míst, včetně jejich pamětihodností. Zvláštní pozornost je věnována současnému stavu obnovy klášterů a chrámů. Použité údaje pocházejí především ze tří autorových badatelských pobytů v burjatských klášterech (1993, 1994, 2000) a částečně také z výsledků jiných expedic.