Kniha se zabývá tibetským utopickým mýtem o Šambhale, jeho politickou aktualizaci v Burjatsku a Mongolsku v první třetině 20. století. Vedle textových zdrojů se kniha zabývá i rozmanitými výtvarnými zobrazeními Šambhaly a jejího posledního mýtického krále Rudry Čakrina. Šambhalský mýtus představuje jednu z tradičních forem tibetské buddhistické eschatologie. Mýtus samotný, jakož i rozmanitá výtvarná zobrazení s ním spojená, vyvolal v euroamerickém prostředí od 18. století dodnes velký zájem jak akademických badatelů, tak i západních buddhistů, mystiků, tibetofilů atp. Kromě Tibetu byla Šambhala neobyčejně populární i v dalších oblastech rozšíření tibetského buddhismu, jako je na příklad Mongolsko a Burjatsko. Zde šambhalský mýtus v průběhu 20. století prodělával vlastní, na Tibetu nezávislý vývoj, politicky se aktualizoval, a to zejména ve dvacátých a třicátých letech.
Mezi různými tradicemi a školami Buddhova učení, které po roce 1989 získaly v České republice své p říznivce, patří i jeho nejstarší podoba, theraváda. Není to však poprvé, kdy se objevují snahy ukotvit Buddhovo učení v naší zemi. Jedním z prvních, kteří se o to pokusili již v první polovině minulého století, byl dr. ing. Leopold Procházka, český buddhista, velkopodnikatel, vynálezce a autor několika knih o buddhismu. Tato publikace přibližuje jeho život a dílo, stejně jako širší kontext šíření buddhismu na Západě, v němž se Procházkovo myšlení rozvíjelo. Střízlivé uchopení a osobní praxe Buddhova učení, které Procházka vyjádřil ve svých knihách Buddha a jeho učení (1926), Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím (1928), O buddhistické meditaci (1930), Buddha a Kristus (1933), Besedování s bohem (1934), Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzenského učení (1939) zanechalo působivý odkaz i pro současného čtenáře.