Cíl práce: Posoudit vliv jednorázové hemodialýzy a dlouhodobé pravidelné hemodialyzační léčby (1 rok) na hladinu C-reaktivního proteinu (CRP) u pacientů s chronickým renálním selháním. Název a sídlo pracoviště: Oddělení klinické biochemie, FN u sv. Anny v Brně. Materiál a metody: Do sledování bylo zavzato celkem 27 nemocných podstupujících pravidelnou hemodialýzu (bikarbonátová hemodialýza, membrána hemophan). Dialýzy probíhaly po dobu 3–4 hodin 3krát týdně. Plazmatická koncentrace CRP, albuminu a diferenciální rozpočet leukocytů byly stanoveny běžnými rutinními metodami. Krev na vyšetření byla odebrána před hemodialýzou a po hemodialýze na počátku sledování a znovu po 12 měsících pravidelné hemodialyzační léčby. K vyhodnocení byly použity párové přístupy statistické analýzy: dvoucestná analýza rozptylu (ANOVA) u parametricky rozložených dat a Wilcoxonův párový test pro neparametrická data. Výsledky: Průměrná koncentrace CRP byla po jednorázové hemodialýze signifi kantně vyšší, než před hemodialýzou (12,3 ± 2,22 a 9,9 ± 2,12 mg/l, p < 0,01). Po 12 měsících pravidelné hemodialýzy nebyl nalezen signifi kantní rozdíl v hladině CRP ve srovnání s hodnotou na počátku sledování (8,6 ± 2,83 a 9,9 ± 2,12 mg/l, p = 0,191). Závěr: Výsledky podporují hypotézu, že aktivaci mediátorů zánětu (CRP) může ovlivnit jednorázová hemodialyzační procedura, hladina CRP však nezávisí na délce trvání chronické hemodialyzační léčby., Objective: To identify if a single hemodialysis session or long-term (one year) hemodialysis treatment infl uences serum C-reactive protein (CRP) level in patients with chronic renal failure. Settings: Department of Clinical Biochemistry, St. Anna’s Faculty Hospital, Brno, Czech Republic. Methods: A total of 27 patients on maintenance hemodialysis (bicarbonate hemodialysis with hemophan membrane) were included in the study. Their chronic dialysis protocol consisted of 3-4 hours sessions three times a week. Plasma CRP concentration, blood leukocyte differential counts and albumin were determined by routine methods. Blood samples were taken before and after a single hemodialysis sessions at the start of the study, and after 12 months of regular hemodialysis treatment. Two-factor analysis of variance in parametrically ordered data and the Wilcoxon paired test for non-parametrically ordered data were used. Results: The mean CRP level after a 4-hour hemodialysis session was signifi cantly higher than that before hemodialysis (12.3 ± 2.22 and 9.9 ± 2.12 mg/l, p < 0.01). No signifi cant changes in mean CRP levels were found after 12 months of regular hemodialysis treatment in comparison with CRP levels at the start of the study (8.6 ± 2.83 and 9.9 ± 2.12 mg/l, p = 0,191). Conclusion: Our study corroborates the hypothesis that the hemodialysis procedure itself can affect infl ammation markers (CRP), but CRP level does not depend on the length of time of regular hemodialysis treatment., Soška Vladimír, Sobotová D., and Lit.: 23
Tato doporučení vycházejí z publikace Prevence kardiovaskulárních onemocnění v dospělém věku, vydané roku 2005, která byla výsledkem konsenzu českých odborných společností, a jsou s nimi v souladu ve způsobu odhadu výše individuálního rizika úmrtí na kardiovaskulární onemocnění (KVO) podle tabulek SCORE. Berou ohled na nejnovější poznatky z oblasti patofyziologie dyslipidemií (DLP), především pak na výsledky nových klinických studií s hypolipidemiky, včetně jejich metaanalýz. Stanovují priority pro vyhledávání a léčbu osob s DLP, uvádějí k tomu vhodné diagnostické postupy, včetně možnosti detekce subklinické aterosklerózy u osob s hraničním rizikem. Důraz je kladen na nové cílové hodnoty LDL-cholesterolu (< 2,0 mmol/l pro osoby s KVO) a na možnost použít u vybraných skupin osob jako sekundární cíl apolipoprotein B (< 0,9 g/l vysoké riziko bez KVO, < 0,8 g/l osoby s KVO) a non HDL-cholesterol (< 3,3 mmol/l vysoké riziko bez KVO, < 2,8 mmol/l osoby s KVO). Pro upřesnění individuálního rizika jsou pak brány na zřetel prediktivní hodnoty jak klasických, tak i některých nových rizikových faktorů. Dále jsou uvedeny postupy pro léčbu konkrétních typů DLP (monoterapií i kombinací hypolipidemik) a základní pravidla pro kontrolní vyšetření při medikaci hypolipidemiky. Zmíněny jsou i nejnovější léky, které by měly být dostupné v nejbližších letech. Součástí jsou také doporučené postupy pro ovlivnění DLP změnami životního stylu. Závěrem je 5 příloh (Diagnostika DLP; Příčiny sekundárních DLP; Další vyšetření využitelná pro stratifikaci rizika; Familiární hypercholesterolemie; Přehled doporučených potravin), dále dvě varianty tabulek SCORE pro odhad rizika pro Českou republiku a schéma doporučeného postupu u asymptomatických osob s DLP., Helena Vaverková, Vladimír Soška, Hana Rosolová, and Lit. 37
Pro dyslipidemii u pacientů s metabolickým syndromem je typické zvýšení triacylglycerolů, snížení HDL-cholesterolu a přítomnost malých aterogenních částic LDL; většina pacientů však nedosahuje ani cílových hodnot LDL-cholesterolu pro svoji kategorii rizika. Základní součástí léčby má být přístup nefarmakologický – snaha o změny životního stylu (redukce hmotnosti, změna stravovacích návyků, zvýšení fyzické aktivity). U osob v primární prevenci bez diabetu rozhoduje o nasazení farmakoterapie výše rizika fatální kardiovaskulární příhody ve výhledu 10 let (tabulky SCORE). U diabetiků a u pacientů v sekundární prevenci indikujeme farmakoterapii tehdy, není-li jejich LDL-cholesterol v cílových hodnotách. Primárním cílem léčby je LDL-cholesterol, farmakoterapii proto zahajujeme statiny. Pokud po dosažení cílového LDL-cholesterolu přetrvává hypertriglyceridemie nebo nízký HDL-cholesterol, je vhodné přidat ke statinu fenofibrát., Typical feature of dyslipidemia in patients with metabolic syndrome is increase triglycerides, decrease HDL-cholesterol and prezence of small atherogenic LDL particle; nevertheless majority of patients do not reach target level of LDL-cholesterol for their risk category as well. An essential part of treatment should be non-pharmacological approach – lifestyle changes (weight loss, change in eating habits, increased physical activity). In patients in primary prevention without diabetes decision about pharmacotherapy depend on their risk of fatal cardiovascular events in the perspective of 10 years (table SCORE). In diabetic patients and in patients in secondary prevention is pharmacotherapy indicated, unless their LDL-cholesterol does not reach its target values. The primary goal of treatment is LDL-cholesterol, so pharmacotherapy should be started with statins. If the target of LDL-cholesterol is reached and hypertriglyceridemia and/or low HDL-cholesterol persist, it is recommended to add fenofibrate to statin., and Vladimír Soška
Ztráta elasticity arteriální stěny provázená její zvýšenou tuhostí byla identifikována jako nezávislý prognostický faktor u pacientů s kardiovaskulárními chorobami. Standardním neinvazivním způsobem vyšetřování arteriální tuhosti je měření rychlosti pulzové vlny (pulse‑wave velocity – PWV), avšak jeho přesnost je ovlivněna změnami krevního tlaku (TK) v okamžiku měření. Protože mezi intravaskulárním tlakem a průměrem arterie existuje exponenciální vztah, lze definovat pomocí přirozeného logaritmu poměru systolického a diastolického tlaku a elasticity arteriální stěny tzv. parametr tuhosti tepenné stěny β. Parametr β je základem pro výpočet CAVI (Cardio‑Ankle Vascular Index), který je nezávislý na změnách TK. To představuje velkou výhodu CAVI, který byl v uplynulé dekádě předmětem intenzivního klinického výzkumu zaměřeného na hodnocení tuhosti tepen u pacientů s již existujícími kardiovaskulárními chorobami a také u osob se zvýšeným rizikem, např. s hypertenzí, diabetem nebo obezitou. Prvořadým cílem diagnostického využití CAVI je posouzení tepenné tuhosti a včasného záchytu aterosklerózy. CAVI je možné s úspěchem využít při monitorování případné progrese nemoci a také účinnosti nastavené léčby. Při konečném hodnocení CAVI se však doporučuje jistá opatrnost, neboť jeho zvýšené hodnoty odrážejí jak cévní tuhost vyvolanou patologickými mechanizmy v arteriální stěně, tak i stav zvýšeného tepenného napětí následkem kontrakce hladké svaloviny., Loss of elasticity of the arterial wall accompanied by its stiffening has been identified as an independent prognostic factor in patients with cardiovascular diseases. The standard non‑invasive investigation of arterial stiffness is the measurement of pulse‑wave velocity (PWV), but its accuracy is affected by changes in blood pressure (BP) at the time of measurement. Because an exponential relationship exists between intravascular pressure and diameter of the artery, an arterial wall stiffness parameter β can be defined using the natural logarithm of the ratio of systolic and diastolic blood pressure and the elasticity of the arterial wall. Parameter β is the basis for the calculation of CAVI (Cardio‑Ankle Vascular Index), which is independent of changes in BP. This is a big advantage of CAVI, which has been the subject of intense clinical research in the past decade, focusing on the evaluation of arterial stiffness in patients with existing cardiovascular disease and also in patients at increased risk, such as those with hypertension, diabetes or obesity. The primary objective of the diagnostic use of CAVI is the assessment of arterial stiffness and early detection of atherosclerosis. CAVI can be successfully used for monitoring the possible progression of the disease and effectiveness of treatment. Nevertheless, it is recommended that the CAVI measurement is evaluated with some caution because its elevated values reflect vascular stiffness induced by pathological mechanisms in the arterial wall, as well as the increased arterial tension resulting from smooth muscle contractions., and Dobšák P., Soška V., Šrámková T., Mífková L., Mrkvicová V., Palanová P., Siegelová J., Shirai K.
Cíl studie: Porovnat odhady glomerulární filtrace (GF) ze sérové koncentrace kreatininu vypočtené podle zjednodušené rovnice MDRD a podle rovnice Lund-Malmö s odhadem glomerulární filtrace ze sérové koncentrace cystatinu C podle Grubbeho rovnice. Název a sídlo pracoviště: Oddělení klinické biochemie, Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. Materiál a metody: Byl zpracován soubor 449 pacientů z nefrologické ambulance, u kterých byly k dispozici výsledky kreatininu stanoveného enzymově a cystatinu C z jednoho vzorku krve. Testován byl rozdíl mezi odhady GF podle rovnic Grubbeho a MDRD a mezi odhady GF podle rovnic Grubbeho a Lund-Malmö, přičemž nulová hypotéza byla, že průměrné diference mezi porovnávanými odhady GF se statisticky významně neliší od nuly. Ke statistickému hodnocení dat byl použit párový t-test a test podílu rozptylů (F-test). Výsledky: V souborech mužů i žen s hodnotami GF ≤ 1,0 ml/s vypočtenými z cystatinu C podle rovnice Grubbeho byly tyto výsledky v lepší shodě s odhady GF podle rovnice Lund-Malmö (p > 0,23) než s odhady GF podle rovnice MDRD (p ≤ 0,0169). Rovněž pro oblast hraničních hodnot GF 0,8–1,2 ml/s vypočtených podle rovnice Grubbeho odpovídal odhadu GF z cystatinu C lépe odhad GF podle rovnice Lund-Malmö (p = 0,448) než odhad GF podle rovnice MDRD (p = 0,0015). V souborech mužů i žen s hodnotami GF podle rovnice Grubbeho > 1,0 ml/s byly tyto hodnoty v lepší shodě s odhady GF podle rovnice MDRD než s odhady podle rovnice Lund-Malmö. Závěr: V oblasti hraničních a snížených hodnot glomerulárních filtrací byl odhad podle rovnice Lund-Malmö v lepší shodě s odhadem podle rovnice Grubbeho než odhad podle MDRD rovnice., Objective: The aim of the study was to compare the results of estimating glomerular filtration (GF) obtained from creatinine, based on the 4-variable MDRD equation and the Lund-Malmö equation, with the results of glomerular filtration estimates obtained from cystatin C based on the Grubb equation. Settings: Department of Clinical Biochemistry St. Anne’s University Hospital Brno. Material and methods: Single samples were taken from a set of 449 patients at the nephrology outpatients’ department, in which both serum creatinine and cystatin C concentration were analysed. Differences between GF estimates calculated by Grubb and MDRD equations and between GF estimates calculated by Grubb and Lund-Malmö equations were tested. The null hypothesis was that the mean difference between compared GF estimates was statistically significantly different from zero. The calculated estimates of GF were evaluated by paired samples t-test and by variance ratio test (F-test). Results: In the groups of men and women with GF ≤ 1.0 ml/s calculated by Grubb equation, the results were in better agreement with estimates of GF obtained from the Lund-Malmö equation (p > 0.23) than with estimates of GF obtained from the MDRD equation (p ≤ 0.169). Further, in groups of men and women with GF 0.8–1.2 ml/s calculated by Grubb equation, results were in better agreement with GF obtained from the Lund-Malmö equation (p = 0.448) than with GF results obtained from the MDRD equation (p = 0.0015). In groups of men and women with GF > 1.0 ml/s (Grubb equation) these estimates were in better agreement with those obtained from the MDRD equation than results obtained from the Lund-Malmö equation. Conclusion: In the threshold-to-reduced interval values for GF estimates calculated by Grubb equation, results were in better agreement with estimates calculated by the Lund-Malmö equation than with those calculated by the MDRD equation., Dobrovolná H., Soška V., and Lit.: 16
Sekundární dyslipidemie mohou být způsobeny vlivem jiných onemocnění nebo některými významnými vlivy exogenními. Nejčastěji jsou indukovány při těchto onemocněních: špatně kompenzovaný diabetes mellitus, hypotyreóza, hyperfunkce nadledvin, cholestáza, chronická renální onemocnění (renální selhání, nefrotický syndrom), akutní infekční onemocnění. Velmi častou příčinou je zvýšená konzumace alkoholu. Z léků mohou indukovat dyslipidemii kortikoidy a imunosupresiva, méně často thiazidová diuretika a neselektivní betablokátory. Fyziologická je sekundární dyslipidemie v těhotenství. Hypolipidemika nejsou indikována, pokud je možná léčba kauzální. Zahájení léčby hypolipidemiky se odvíjí od výše rizika fatální kardiovaskulární příhody, nikoliv od hladiny krevních lipidů. Při výběru léku a jeho dávky je třeba u sekundární dyslipidemie zohlednit charakter a tíži základního onemocnění., Vladimír Soška, and Lit. 22
Studie IMPROVE-IT prokázala, že přidání 10 mg ezetimibu ke 40 mg simvastatinu u nemocných po akutním koronárním syndromu nejen dále snižuje jejich hladinu LDL-cholesterolu, ale statisticky významně snižuje i počet kardiovaskulárních příhod. Nedávno zveřejněná subanalýza této studie se pak zaměřila na to, zda z výše uvedené kombinace léků profitují více nemocní s diabetes mellitus nebo pacienti bez diabetu. V souboru diabetiků, kteří byli zařazeni do studie IMPROVE-IT, vedlo přidání ezetimibu k simvastatinu k většímu aditivnímu poklesu LDL-cholesterolu než u nemocných bez diabetu. U nemocných s diabetes mellitus se současně statisticky významně snížila jejich kardiovaskulární morbidita a mortalita, snížení těchto klinických cílů v souboru nemocných bez diabetu nenabylo statistické významnosti. Klíčová slova: diabetes mellitus – ezetimib – LDL-cholesterol – simvastatin, IMPROVE-IT study demonstrated that the addition 10 mg of ezetimibe to 40 mg of simvastatin in patients after acute coronary syndrome reduces significantly not only their LDL-cholesterol, but also the number of cardiovascular events. Recently published subanalysis of this study was focused on whether these combinations of drugs is more preferable for patients with diabetes mellitus or for patients without diabetes. The addition of ezetimibe to a simvastatin resulted in a greater decline of LDL-cholesterol level in diabetic group than in patients without diabetes. In patients with diabetes mellitus their cardiovascular morbidity and mortality were decreased significantly; reduction of these clinical end-points in the group of patients without diabetes were not statistically significant. Key words: diabetes mellitus – ezetimibe – LDL-cholesterol – simvastatin, and Vladimír Soška
Naše studie prokázala, že nemocní s metabolickým syndromem a typickou dyslipidemií léčení v ambulancích praktických lékařů nebo specialistů jsou nemocní s ICHS anebo diabetem v anamnéze a jsou indikováni velmi často ke kombinované terapii statinem a fibrátem. Léčba fenofibrátem spolu s jednorázovou intervencí životního stylu ve formě individuálního pohovoru vedla ke zlepšení rizikového profilu těchto nemocných: došlo k významnému poklesu hmotnosti i obvodu pasu, poklesu TK i glykemie na lačno; typická dyslipidemie se zlepšila u 90 % nemocných, ale pouze 30 % nemocných dosáhlo cílových hladin TG pod 1,7 mmol/l a HDL-cholesterolu nad 1,3 mmol/l u žen a nad 1 mmol/l u mužů. Celkem 60 % nemocných po 6 měsících již nesplňovalo kritéria pro MS. Nemocní s ICHS anebo s diabetem však měli současně velmi neuspokojivé hodnoty LDL-cholesterolu a celkového cholesterolu; pouze 6 % nemocných dosahovalo doporučený cílový LDL-cholesterol pod 2,5 mmol/l před zahájením naší intervence, tj. 94 % souboru bylo indikováno k léčbě statiny. V našem souboru zůstalo po provedené nefarmakologické i farmakologické intervenci fibráty ještě 86 % nemocných s LDL-cholesterolem nad 2,5 mmol/l. Naše výsledky potvrzují, že kombinovaná terapie statinem a fibrátem by byla nejvhodnější léčbou pro nemocné s ICHS anebo s diabetem, kteří splňují kritéria MS a mají vyjádřenou typickou dyslipidemii., Hana Rosolová, Vladimír Bláha, Richard Češka, and Lit. 8