|

ps2017-027-10-002-162.ana

Český parlamentní korpus, Poslanecká sněmovna, 2019-03-27 ps2017-027-10-002-162 [ParCzech.ana]

Agenda Item Title

162. Informace vlády o ochraně klimatu

Date2019-03-27
Meetingps2017/027
Agenda Itemps2017/027/162
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/027schuz/s027337.htm
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
index   2 < Page 3 > 4
Ale pro zajímavost - ještě vyšší emise na hlavu než Česká republika má třeba Estonsko, Lucembursko, Nizozemsko, Belgie a jenom o drobíček méně na hlavu má emisí třeba Německo. Neříkám to proto, že by nám lichotila současná pozice, ale říkám to proto, že ta čísla jsou někdy šálivá a je potřeba samozřejmě je vidět i v kontextu ostatních zemí a také naší pozice. A také historické pozice. Protože - nepřekvapím vás tím, že řeknu, že Česká republika byla historicky založena především na uhelné energetice, a nejenom výrobě elektrické energie, ale také tepla a v podstatě samozřejmě energetiky průmyslu. Ta pozice se mění, ale je zřejmé, že to budeme těžko porovnávat se severskými zeměmi typu Švédska, Norska, Dánska nebo zeměmi typu Rakouska. K nejvýraznějšímu - to je potřeba objektivně říct - snížení emisí v České republice došlo v období 1990 až 1994 zejména v souvislosti s restrukturalizací národního hospodářství, především přechodem na tržní ekonomiku a významným propadem produkce v rámci těžkého průmyslu. Od roku 1998 emise oscilovaly přibližně kolem hodnoty 140 milionů tun CO2 ekvivalentu. Od roku 2008 potom můžeme sledovat sestupný trend, který souvisel s ekonomickou recesí a zpomalením hospodářského růstu. Ke snížení emisí skleníkových plynů v České republice výrazně přispěl především pokles spalování fosilních paliv ve zpracovatelském průmyslu a v energetice, kde docházelo a i nadále dochází k postupnému nahrazování výroby uhelných elektráren jadernými a obnovitelnými zdroji energie. I přes celkový nárůst od roku 2008 rovněž klesají emise skleníkových plynů z dopravy. Emise ze zemědělství se pak snížily přibližně o polovinu oproti stavu z roku 1990. A řekněme si asi na rovinu, že příčinou toho zásadního propadu v zemědělství je především výrazný úbytek živočišné výroby, což je ovšem záležitost kontroverzní, protože pak nám zase samozřejmě chybí ta organická složka v půdě. Přístup České republiky k problematice změny klimatu lze rozdělit na politiku, jejímž předmětem je redukce antropogenních emisí skleníkových plynů - to je ta takzvaná mitigace, a na politiku přizpůsobení se a posílení odolnosti vůči negativním dopadům změny klimatu. Protože je potřeba si připustit - a já doufám, že mi odpustíte jako ministrovi životního prostředí a jako vládě to, že my nemůžeme spoléhat, že ta mitigace, to znamená zmírnění těch důsledků, bude nakonec úspěšná, abychom se plně spolehli, že všechny prostředky, které máme k dispozici, budeme věnovat na to zmírnění, na které máme ale jenom velmi omezený dopad, a pak zjistíme, že jsme emise nezastavili, nezmírnili, respektive nezastavili jsme klimatickou změnu, nezastavili jsme ten globální růst. My samozřejmě potřebujeme, abychom výraznou část těch prostředků také si nechali na tu adaptaci, protože se připravme na to, a už se to dneska děje, že se musíme adaptovat na změnu klimatu i v podmínkách České republiky. To je ten základní rozdíl, vážené kolegyně a kolegové, který nastává v hlavách. Protože my jsme opravdu ještě před pěti sedmi lety, a já si myslím, že všichni si tu dobu pamatujeme, ještě tenkrát pod vlivem - a já jsem to dneska říkal v nějakém rozhovoru - velmi silné osobnosti Václava Klause staršího, který byl, a myslím, že doteď je, přesvědčen, že neexistuje žádná vazba, nebo minimální vazba mezi lidskou činností a dopadem na klimatickou změnu, tak si myslím, že česká společnost byla přesvědčena o tom, že jsou zbytečné. A tady jsou někteří další kolegové, kteří jsou o tom přesvědčeni doteď, zdá se. (Dva poslanci z hnutí ANO přikyvují s úsměvem směrem k řečníkovi.)I z oblasti, kde bych to nečekal tedy (s úsměvem). Ale dobře. To je trošku kudla do zad, ale já se s tím srovnám. Nicméně podařilo se v tu chvíli tehdejší politické reprezentaci přesvědčit občany, že ten dopad tady není a že je možná něco, co se bude dít na Tichomořských ostrovech anebo v Arktidě, ale že samozřejmě vliv na střední Evropu, nebo dokonce na Českou republiku tady žádný neexistuje. Já se domnívám, vážené kolegyně, kolegové, že aktuální stav, kterému čelíme, dlouhotrvající období sucha, které nemá v novodobé historii České republiky nebo Československa obdoby, extremizace počasí a další faktory jasně naznačují, že se prostě něco děje. Něco, s čím jsme se zatím nesetkali. A je pro mě samozřejmě i jako pro původem geologa možná vědecky zajímavé se bavit o tom, že taková období už v historii Země byla. No určitě. V historii planety tady byla celá řada daleko dramatičtějších období. A musím říct, že je tady x dob ledových a x dob meziledových, ale nebyli jsme u toho jako lidstvo se sedmi miliardami obyvatel, kde prudce vzrůstá samozřejmě počet obyvatel i na kontinentech, jako je Afrika, které jsou a budou naprosto dramaticky postiženy klimatickou změnou. Jak říkám, ale vidíme i to i tady v České republice. Ale co bych chtěl říct. Za působení této a předchozí vlády byla přijata řada zásadních strategických dokumentů a taky rozjeta celá spousta konkrétních kroků v oblasti ochrany klimatu, které určují cíle a priority České republiky. V roce 2015 byla přijata adaptační strategie. Tuto strategii v roce 2017 potom aktualizoval Národní akční plán na změnu klimatu v České republice, který obsahuje 52 konkrétních prioritních opatření, respektive 160 prioritních úkolů v oblasti adaptace. V současné době se intenzivně pracuje na vyhodnocení a aktualizaci těchto dokumentů. Zranitelnost České republiky vůči projevům změny klimatu byla vyhodnocena jako vysoká, a to především v oblasti povodní, zvyšování průměrné teploty a dlouhodobého sucha. Na tyto tři klíčové dopady změny klimatu jsou a budou prioritně zaměřena adaptační opatření. Jeden z nejdůležitějších prvků zranitelnosti v České republice je hospodaření s vodou v krajině, kdy díky špatnému hospodaření nedochází k dostatečnému zadržení vody v krajině. A asi vás nepřekvapím tím, a už jsme se tady o tom i v této slovutné Poslanecké sněmovně několikrát bavili a nepochybně se budeme bavit ještě mnohokrát, kolik set opatření dneska děláme v rámci zadržení vody v krajině, lepšího hospodaření s vodou, protože ta bezstarostnost a ten vodní blahobyt, tak jak jsme ho zažívali v posledních desítkách, možná stovkách let, prostě končí. Na základě výstupů činnosti meziresortní komise VODA-SUCHO přijala vláda v roce 2017 koncepci na ochranu před následky sucha pro území České republiky a problematika sucha je dlouhodobou prioritou vlády. Nejedná se samozřejmě přitom pouze o úspěšný program Dešťovka jak pro občany nebo pro obce, ale samozřejmě dlouhodobě podporujeme zadržování vody v krajině v rámci operačního programu Životní prostředí, v rámci operačního programu Zemědělství a dalších operačních programů včetně OP PIK a včetně regionálního operačního programu a do oblasti adaptační jdou desítky miliard korun do skutečně tisíců opatření. Jenom z operačního programu Životní prostředí jsme za posledních zhruba pět nebo šest let udělali zhruba 10 000 konkrétních opatření, jakým způsobem zadržet vodu v krajině a lépe s ní hospodařit v oblasti zemědělství, v oblasti hospodaření v rámci měst a obcí, v rámci průmyslu, samozřejmě i z hlediska zadržení vody v těch nejmenších oblastech typu regionů. Nebo máme speciální program, který je třeba zaměřen na nové zdroje pitné vody. Jsou to skutečně stovky opatření. Mohli bychom o nich diskutovat velmi dlouho. Pokud jde o snižování emisí skleníkových plynů, přijala vláda v roce 2017 na můj návrh politiku ochrany klimatu v České republice. Ministerstvo se nyní rovněž významně podílí na dopracování Národního energeticko-klimatického plánu do roku 2030, který z této politiky vychází. To je materiál primárně MPO, na kterém jsme samozřejmě také spolupracovali. Základní linkou těchto dokumentů je přechod na nízkoemisní hospodářství, ke kterému musí dojít ve všech oblastech, tedy nikoliv pouze v energetice a v průmyslu. Politika ochrany klimatu kromě cílů do roku 2020 a 2030, které vycházejí z klimaticko-energetického balíčku Evropské unie a z Pařížské dohody, obsahuje poprvé rovněž dlouhodobý indikativní cíl snížení emisí skleníkových plynů do roku 2050 o 80 % oproti roku 1990.

Download XML • Download text • Dependencies • Wavesurfer • Named Entities