Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
38
královi zápasiti ). Kdežto v prvních pěti knihách nahromazuje
látku co nejobjemnější, pojednou v šesté a sedmé spěchá ke
konci, obsah je chudičký, až zase při osmé knize pozorujeme
svěžejší tón: patrně Václav II. zatím se ujal vlády a vzal spiso-
vatele otce svého ve svou ochranu. Václavovi též je věnována
Alexandreida koncem knihy desáté *).
Alexander byl dokončen před r. 1287, neboť básník ne-
uvádí v něm nikde královny Juty, čehož by nebyl zanechal,
kdyby se již byla zdržovala v zemi, jak poznáváme z druhé
básné Ulrichovy, ,Willehalm von Wenden“.
Dle francouzského pramene, dle básné Chrétiena de Troyes
„Guillaume d'Angleterre“, Ulrich volně zpracoval r. 1289 nebo
1290 tuto báseň a naznačil již jmenem hrdinovým, že chce
délati narážky na krále slovanského, na Václava. Historické
narážky tyto jsou velice četné ').
Hned začátek naráží na Přemysla II.: ve vendské zemi
prý zemřel kníže, kterého právem veškerý lid oplakával 4). Tento
knize zanechává syna v dětském stáří, právě jako Přemysl
Václava, ten ve dvanácti letech, jako Václav, vysle poselství
k sousednímu knižeti, jehož dcera mu byla již drive zasnou-
bena, slyšíme o jejím příjezdu, účasti tehána ve vládě, o po-
řádku, který zavládl v zemi, a pak přechází bůsník teprve
1) Toischer 1. c. str. 407
?) dó wolt ich von dem lewen niht
und noch ungerne daz geschiht,
in des lande ich bin geborn.
nâch got ze hern hàn ichn erkorn.
Maria maget here,
die sinen saelden móre.
bit dinen werden suon,
daz er im helfe welle tuon,
daz er verdienen müeze
der himelswünne süeze:
Wenzelauve, diu werde vrubt. —
5) Srv, mimo ńvod Toischeriv „Wilhelm von Weuden* (1876),
str. XXIII. a un, téz élànek Loserthüv v Mitth. des Vereines £. Gesch,
d. Deutschen in Bóhmen XXL, 26—42, ,Die geschiehtlichen Momente
in dem Gedichte Ulriehs von Eschenbach, Wilhelm von Wenden“.
4) In Wenden lande ein fürste starp.
der daz mit fürsten reht erwarp
bi heidenischen ziten
daz man in lopte witen
und in sin vole nich tode klagte.
