| [1] |
54 A. XXX1II. Dopisy Karla ze Žerotína
|
|---|
| [2] |
152. Zikmundovi Onešovi z Březovic: aby smlouvu o Přerov dal přečísti biskupu
|
|---|
| [3] |
Olomuckému. — Na Rosicích 1596, 19. října. Brandl II. 1. 167.
|
|---|
| [4] |
153. Václavu Chromočovskému píše o hospodářských záležitostech. — Na Rosicích
|
|---|
| [5] |
1596, 24. října. Brandl II. 1. 169.
|
|---|
| [6] |
154. Hejtmanu markr. Mor. píše v záležitosti vojenských hejtmanúv. — V Kynicích
|
|---|
| [7] |
1596, 26. října. Brandl II. 1. 170.
|
|---|
| [8] |
155. Jonatovi úředníku na Lomnici píše stran nějakých věznů a stran dvacátého člo-
|
|---|
| [9] |
věka určeného sněmem k zemské hotovosti. — Na Rosicích 1596, 2. listopadu. Brandl II. 1. 171.
|
|---|
| [10] |
156. Václavovi Chromočovskému o záležitostech hospodářských. — Na Rosicích 1596,
|
|---|
| [11] |
2. listopadu. Brandl II. 1. 172.
|
|---|
| [12] |
157. Kateřině Zajímačce z Kunštátu radí, aby rukojmí upomenula. — Na Rosicích 1596,
|
|---|
| [13] |
3. listopadu. Brandl II. 1. 173.
|
|---|
| [14] |
158. Anné Zámrské z Zámrsku piše o zápisu Smila Osovského. — Na Rosicich 1596,
|
|---|
| [15] |
3. listopadu. Brandl II. 1. 174.
|
|---|
| [16] |
|
|---|
| [17] |
Emerichovi Forgätovi vyslovuje své politování, že odhodlav se opustiti Moravu, odstěhuje se
|
|---|
| [18] |
do své vlasti Uher; nejvíce ho trápí vědomí, že Forgáč odchází s myslí roztrpčenou na oby-
|
|---|
| [19] |
vatele Moravy; se Zborovskou srovnal se samochtě o minulá bezpráví: jestliže novými naň
|
|---|
| [20] |
útočí, má Forgáč právo, soudy a zákony. Tak jen může se zbaviti malomocné stařeny, leč by
|
|---|
| [21] |
se ohrätil s prosbou na císaře. Vždycky zachová v paměti napomenutí, jež Forgáč dává Mo-
|
|---|
| [22] |
ravanům, ne-li v příčině věcí veřejných, jichž zkázu předvídá, tedy alespoň v záležitostech
|
|---|
| [23] |
soukromých. — Na Rosicích 3. listopadu 1596.
|
|---|
| [24] |
Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Qui litteras tuas. huc
|
|---|
| [25] |
attulit tabellarius, me absente per quatriduum fere, hic haesit sua sane culpa, cum,
|
|---|
| [26] |
licet admonitus a meis et de profectione mea certior factus, mallet hic reditum meum
|
|---|
| [27] |
expectare quam ipse reverti. Video autem te constituisse omnino in patriam. abire.
|
|---|
| [28] |
Id, siquidem antehac non improbavi, nec nunc iure damnare possum. Doleo nihilo-
|
|---|
| [29] |
minus vicem. eun huius patriae meae tum meam: illius, quod civem tam egregium
|
|---|
| [30] |
amittat hoc praesertim difficili et periculoso tempore: meam, quod me privari sentio
|
|---|
| [31] |
altero. parente. At ferendum id est aequo animo; quando ita res tuae postulant,
|
|---|
| [32] |
nostrae merentur. Id vero maxime premit me atque diseruciat, quod satis conicio,
|
|---|
| [33] |
quam perturbato et male in hos populares meos affecto animo a nobis discedas. Etsi
|
|---|
| [34] |
enim certus sim, nihil inde de tua in me benevolentia imminui nec deteriore me
|
|---|
| [35] |
esse eam ob rem apud te in loco et existimatione, quod certe non levi mihi est in
|
|---|
| [36] |
his nostris angustiis solatio: at non potest non ad me etiam pertinere, quod uni-
|
|---|
| [37] |
versos contingit et quod ex ео negocio fluxit, cuius ego. quamvis tua commoda
|
|---|
| [38] |
quaerens et tuae cum voluntati tum utilitati obsecundans. non exigua pars fui ct
|
|---|
