54 A. XXX1II. Dopisy Karla ze Žerotína
152. Zikmundovi Onešovi z Březovic: aby smlouvu o Přerov dal přečísti biskupu
Olomuckému. — Na Rosicích 1596, 19. října. Brandl II. 1. 167.
153. Václavu Chromočovskému píše o hospodářských záležitostech. — Na Rosicích
1596, 24. října. Brandl II. 1. 169.
154. Hejtmanu markr. Mor. píše v záležitosti vojenských hejtmanúv. — V Kynicích
1596, 26. října. Brandl II. 1. 170.
155. Jonatovi úředníku na Lomnici píše stran nějakých věznů a stran dvacátého člo-
věka určeného sněmem k zemské hotovosti. — Na Rosicích 1596, 2. listopadu. Brandl II. 1. 171.
156. Václavovi Chromočovskému o záležitostech hospodářských. — Na Rosicích 1596,
2. listopadu. Brandl II. 1. 172.
157. Kateřině Zajímačce z Kunštátu radí, aby rukojmí upomenula. — Na Rosicích 1596,
3. listopadu. Brandl II. 1. 173.
158. Anné Zámrské z Zámrsku piše o zápisu Smila Osovského. — Na Rosicich 1596,
3. listopadu. Brandl II. 1. 174.
159.
Emerichovi Forgätovi vyslovuje své politování, že odhodlav se opustiti Moravu, odstěhuje se
do své vlasti Uher; nejvíce ho trápí vědomí, že Forgáč odchází s myslí roztrpčenou na oby-
vatele Moravy; se Zborovskou srovnal se samochtě o minulá bezpráví: jestliže novými naň
útočí, má Forgáč právo, soudy a zákony. Tak jen může se zbaviti malomocné stařeny, leč by
se ohrätil s prosbou na císaře. Vždycky zachová v paměti napomenutí, jež Forgáč dává Mo-
ravanům, ne-li v příčině věcí veřejných, jichž zkázu předvídá, tedy alespoň v záležitostech
soukromých. — Na Rosicích 3. listopadu 1596.
Eidem. (Domino Emerico Forgatsch baroni de Guimes.) Qui litteras tuas. huc
attulit tabellarius, me absente per quatriduum fere, hic haesit sua sane culpa, cum,
licet admonitus a meis et de profectione mea certior factus, mallet hic reditum meum
expectare quam ipse reverti. Video autem te constituisse omnino in patriam. abire.
Id, siquidem antehac non improbavi, nec nunc iure damnare possum. Doleo nihilo-
minus vicem. eun huius patriae meae tum meam: illius, quod civem tam egregium
amittat hoc praesertim difficili et periculoso tempore: meam, quod me privari sentio
altero. parente. At ferendum id est aequo animo; quando ita res tuae postulant,
nostrae merentur. Id vero maxime premit me atque diseruciat, quod satis conicio,
quam perturbato et male in hos populares meos affecto animo a nobis discedas. Etsi
enim certus sim, nihil inde de tua in me benevolentia imminui nec deteriore me
esse eam ob rem apud te in loco et existimatione, quod certe non levi mihi est in
his nostris angustiis solatio: at non potest non ad me etiam pertinere, quod uni-
versos contingit et quod ex ео negocio fluxit, cuius ego. quamvis tua commoda
quaerens et tuae cum voluntati tum utilitati obsecundans. non exigua pars fui ct
