Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
XXIV
a m, t. j. před i, 4, č, ia, ie a iw přestávati na čistém 7 a », ostatně bratr-
ského i polského 7 a č právě naopak užívati, t.j. Č aneb 7 psáti tam, kde ?
znělo měkce; a Z, kde bylo tvrdým anebo jen tak zvaným středním.
O tom opravdu, že staří Čechové nepřestávali na jediném 7, nepochy-
bovali vydavatelé Výboru a nepochybuje žádný, kdo se poněkud důkladněji
zná ve staré češtině. Co se pak obdoby právě dotčené týče, tu již důmyslný
rodák můj, Vavřinec Benedicti Nudožerský, nejen podivu hodně znal, než
i proti č, co se podstaty týče, právě tak obrátil jako já 1857 r. na výše
vytčených místech z mé Srovnávací mluvnice, neznaje ještě tehdáž nauky
jeho o tom. Sotva ji znal i Miklosich, nejvážnější z tehdejších pomocníků
mých po Šafaříkovi. Nicméně však dokázal i on se svého stanoviska čili
srovnáním češtiny se starou bulharštinou s dostatek aspoň tolik, že stará
čeština 7 a r a nová r i častěji obměkčují než d, č a m, t. j. mimo konec
slov a slabik nejen před samohláskami a dvojhláskami výše vytčenými než
pravidelně i před těmi, které starobulharským e, g a a odpovídají. Já měv
při tom kromě polštiny a ruštiny zvláště slovenčinu na zřeteli, učím už na
obou výše vytčených místech, že nová čeština své r pravidelné tam obmék-
čuje, kde slovenčina d, č, n al. Na str. 37 a 38 rozpravy své o Počátečných
skupeninách souhlásek českoslov. konečně obrátil sem to již i na starou
češtinu tak, že ona l a r pravidelně tam obměkčovala, kde to slovenčina
sd, t, n a I, rustina pak a polština i s © posud činí.
Tamż a na str. 39 vyložil sem i to proti hlavnímu z nynějších původců
pravopisu staročeského zevrubněji, že on i sobě samému odporuje, drže se
strany / a 7 Bratří českých a Polákův, ale docela marně. Nespustil se on
podnes té nedůslednosti ani theoreticky ani prakticky, ačkoli ho v tom už
ani hlavní z jeho pomocníků nepodporuje. Kdy by to však i tak odhodlaně
¢inil jako strany r a #, nespomohl by tím vlastně ani sobě samému nic a sice
z té jednoduché příčiny, že týž nejspíš i nyní chybně smýšlí o tom, kde ob-
mékéuje stará čeština / a r, uče tomu v nejlepší ze svých dosavadních prací
mezi jiným i takto: „staročeské 7 mění se prý v 7 všude tam, kde r vý a kde
i jiné tvrdé souhlásky ve své měkké se mění.“ Kdokoli se totižto při tom aspoň
na výše vytčené vokativy ratře a mistře proti hade, kate a pane rozpomene
a jen o pravdu dbá, ten ochotně přisvědčí předešlému mínění mému.
Ostatně má se týž pán i proti jiným předchůdcům svým tak. Z mnoha
důkazů toho přestanu tu na jednom a sice takém, který se sem zvláště hodí,
týkaje se počátku zbytku SV. O tom již V. Nebeský ve výtečné za svého času
a i nyní ještě čtení hodné rozpravě své dobře zaznamenal (Čas. mus. 1847 r.
II, 147), že se jím míní kap. 30 v. 18 a 19 Přísloví Šalomounových, znící
ve Frenclově Biblí české, vydané v Praze 1862, takto:
„Tři věci jsou mi nesnadné a čtvrté dokonce neznám: Cesty orla na
nebi, cesty hada na skále, cesty lodi u prostřed moře, a cesty muže v mladosti.“
Dle dříve zpomenutého pána naproti tomu původcem dotčené moudrosti
není nikdo jiný než Aristoteles!
