Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
z roku 1467. 551
Českého království, neslitovali se na[d] prací a zastavením panským, kteřížto netoliko
svá zboží, ale syny, přátely, rody i svá vlastní těla nelitují nasaditi pro zachování
víry křesťanské a kacířstva shlazení. Ještě někteří pravili jsou, že jsou bez jich rady
začali, aby bez jich také dokonali. Zdá se nám, otcové, že ten svévolně nic nedělá,
kdo k rozkázání otce svatého co dělá, kohož pastýř víry proti vlku vzbudí; každý
ten nepřítel jest víry, kdo se proti vlku pro víru nezasadí. Myslili jsou knížata, zda
by se v to mohli vložiti a smlouvu učiniti mezi pány a Jiříkem. Kteraké toto, dů-
stojní otcové, těch knížat myšlení o křesťanské víře: on utiskuje, on hubí věrné,
kacíře dědí, a oni chtí, aby smlouva byla. I jaká by byla, leč aby on kacířstva zůstal
a oni jemu poddání byli. A bude ohavnost neslýchaná, u samých tyranů obyčejná,
aby lidé křesťané jednomu ukrutníku a kacíři poddáni byli, aby člověku vší cti zba-
venému a každého křesťánka hubenějšímu lidé urození pokořili se. Než by to takoví
páni učinili; snáze by dopustili na se a na svá panství na popel zkažení, jako
očitě vidíme.
Toto-li jest ta horlivost knížecí k domu božímu, aby země naše, jenž vždycky
měla pána a krále křesťanského v rozličných rozmíškách kacířských, teprv nyní na
konci zlého měla se spravovati kacířem ssazeným a všeho düstojenstvi zbaveným ?
A pak knížata, jenž by měli raditi;, aby žádná s ním smlouva nebyla, ti by chtěli
a radí nyní, aby se smluvili. Pakli se knížata chtí vložiti v to, aby on byl křesťanem,
to by nebylo z cesty, aby se k svaté církvi obrátil. Ale ještě a by pak křesťanem
byl, — čehož jest těžko věřiti, poněvadž jest všeho důstojenství zbaven skrze otce sva-
tého, aniž jest více pánem té země, ale násilný držitel, — nemůže býti žádné smlouvy
s ním jako s pánem, ale jako s jednou osobou nezpůsobnou k žádnému důstojenství
ještě i po svém obrácení. Ale poněvadž tato cesta jíti nemůž', aniž páni k ní svolí,
a my rozumíme, že knížata jsou k naší žádosti neochotni, někteří snad se domnívají,
že malá jest žádost panská, aneb že jsou oni vysokého rodu, málo sobě pánů váží,
ale my obého malého i velikého vážíme; nebo prosili jsou pomoci ne bezpotřebné
neb stranní aneb proti některému vysoce urozenému a proti nim spravedlivě bojují-
cimu, ale žádali jsou knížecí pomoci pro svatou víru, poslušenství a zkažení kacířství.
Nežádali jsou jako těch, do nichž jim nic není, ale jako knížat křesťanských, jimžto
víra má býti nade všecko milejší, jimžto pán Bůh proto křesťanství a panství svěřil,
aby byli pomocníci stolici papežské, a kohož ona u víře odsoudí, toho oni mečem
trestali. Nejsou prošeni na pomoc pastýři stáda, ale nejvyššímu pastýři duší; ani
proti muži osvícenému a obecného dobrého milovníku, ale proti člověku kacíři a cti
odsouzenému, víry a poslušenství utiskateli, kterýž hubí zemi a činí, což naň nesluší.
Nepřítele jest ta povaha, aby kazil, co jeho není, a následoval řeči oné ženky před
Šalomounem, jenž řekla: „Ani mně, ani tobě, ale rozděl toho na dvé“; kterýžto
také vojsko, v němž nemá mnoho rytířstva, má ale lid obecný a nehodný, kteříž
