VIII
Nezbývá nám tedy nic rozumnejsiho ani sluśnójsiho neż obróatiti se
v té příčině k řeči těchto zbytků vůbec a ku přehlasování samohlásky «
zvláàt. O tom uz P. J. Safarík ©) dobie ucí, Ze ,v XIVtém století mnohem
dále bylo provedeno, nežli později, aby se zachovalo, za dobré uznáno; tak
ku př. tehdáž psáváno i: pečiji, naptniji, osvěciji, zamuciji, ponižiji, kraliji
povysiji, anobrz i Simí místo sumf (bluk v povětří Simi, Pass.) atd., s čehož
později zase sešlo“. Já sem hleděl i počátek přehlasování téhož ustanoviti
a položil sem jej i skutečně poprvé?) na konec XIII století, podruhé však
o tři roky později pomknul sem jej už do XIV. Mínění toto ujalo se i tam,
kde bych toho nejméně byl očekával, ale nezastavuji se nad tím příliš, maje
mezi jiným i to na mysli, že žádná z nejstarších památek jazyka českého
mimo jednotlivá slova, vyskytající se v listinách, nenaráží na věk, kdy byla
psána, tak patrně jako zbytek Legendy o Jidáši. Počátku jeho, nemýlím-li se,
V, Hanka“) prvý tak rozuměl, že se týká zavraždění k. Václava III, které se
stalo 4 srpna 1306 r. Mínění tomu přisvědčují nejen: vydavatelé Výboru
(I, 169 a 170) než každý, kdokoli se podnes i veřejně zmínil o věku dotčené
Legendy. Ale k určení toho, oč nám právě jde, neobrátil jí nikdo posavad.
Maje se proti tomu jinde zvlášť ozvati, přestanu tu na následujícím výkladě.
Ve zbytku též Legendy objevuje se přehláska + z u jen dvakrát a sice:
ve pfedlozce mezi & ve příslovce v éilé (1°, 19 a 22, kde je tato psána:
wchalé a ona Mez). Že mezi vzniklo přehlasováním w v $ z mezu a toto
z dvojného lokalu mez:, to uzná každý, komu jsou dosavadní výsledky jazyko-
zpytu slovanského s dostatek známy. Týž nebude ani o tom pochybovati, že
lokal jedn. 646 též tak vznikl z čulč, jemužto přiměřený nominativ zní čulo
a ten není mic jiného než činné příčestí minulé, pošlé od čuju, které se
v dotéené Legendé na 2*, 36 též objevuje co Chziuyu za nynéjsí &ji. Że
tamze není jiných přehlásek < z w, o tom se možná s dostatek přesvědčiti
i dle Výboru (I, 169—174) samého. Ve překrásných a přečetných spisech
Tomáše ze Štítného, + okolo r. 1404, naproti tomu přehlasování м v 4 již
opravdu tak daleko dospělo, jak sem výše slovy Šafaříkovými oznámil. Maje
konečně i několik místných jmen složených s mezí V listinách XIII století
a spolu i to na mysli, že prvopočátky všech věcí jsou nepatrné, vracím se
nyní ku prvotnému mínění svému o počátku přehlasování u vi, klada jej
ovšem do druhé polovice XIII století vůbec. Co se pak týče konce přehlaso-
vání téhož, ten sem též už s dostatek určil na str. 113 a 114 Brusu svého.
Proskoumav s té strany zbytky přítomné, dospěl sem konečně k tomu
přesvědčení, že nejstarším z nich je BM a že se ostatní tak mají věkem
k sobě vespolek, jak je právě vyčtu, klada na prvé místo JH, na druhé B,
na třetí M, na čtvrté Š a na páté SV.
6) Počátkové staročeské mluvnice. V Praze 1848, str. 15.
*) Zvukoslovi jazyka staro- i novo-českého a slovenského. V Praze 1854. str. 52 a 53.
Srovnávací mluvnice jazyka čes. a slovens. V Praze 1857, str. 124.
8) Časopis mus. 1841 r. str. 338.
