VIII
opravdu nejsprávnější, či mýlil-li jsem se. A již proto musil jsem se
odhodlati — kdyby ani nebylo toho, že vydání má podávati přesný obraz
jednotlivých rukopisů — splniti onu povinnost měrou co nejúzkostli-
vější, přihlížeje podle možnosti k variantám všem, zdánlivě i malicherným.
Zašel-li jsem někde příliš daleko, nemohu rozhodovati, ale nebojím
se té výtky, i kdyby se ozvala se strany opravdu vážného badatele.
Jdeť o Husa, jehož poznání jsme ještě tolik dlužní a při němž má dů-
ležitost vše, co se nám o něm dochovalo. Ale není vždy malicherné,
co se malicherným zdá. Někdy i pouhá ortografická zvláštnost někte-
rého rukopisu dovede vysvétliti omyl rukopisu jiného a tím nepřímo
přispěti k zjištění správného textu, a kde ani toho není, jistě stačí
upozornění, že nevíme bezpečně, jakým pravopisem Hus sám to které
slovo psal. Při tom arci hleděl jsem vždy přidržeti se co nejtěsněji
podání rukopisného — a zakládám si na tom, že se mi tím podařilo v ne-
jednom případě zjistiti čtení jistě správnější, než má Palacký. Jen v la-
tinských textech, jež nás došly jen v Ep či Op, bez rozpaků — nemu-
sím toho omlouvati, jest to samozřejmé a provádí se obecně — na-
hradil jsem zklasicisovanou orthografii formami středověkými, ač i tu
hleděl jsem podržeti způsob psaní, který se, byť jen ojediněle, vysky-
tuje v rukopisech středověkých vedle obvyklého jiného (např. condem-
nare m. condempnare, mihi m. michi a p.). Ale ovšem v textech, jež
vedle Ep či Op dochovány také rukopisně, neuvádím zpravidla různo-
čtení Ep či Op, kde běží zřejmě o humanistickou úpravu, a varianty
pravopisné z Ep či Op zpravidla jen tam, kde jsou doloženy také
vukopisně, nebo kde různočtení rukopisná vyžádala si poznámek.
Pravou svízel působily však texty české. Jsou zachovány (zejména
čtyři listy žalářní) v celé řadě rukopisů, a písaři všech vedou si ne-
důsledně, ano jeden a týž písař na témž řádku stejné slovo po druhé
píše jinak, kdežto druhý, veda si také tak, užívá zase orthografie opačné.
Jsem přesvědčen, že uvádění těchto variant jest neužitečná přítěž, a
nerozpakoval jsem se tedy zvláště u rukopisů pozdějších (Křiž., Freib.)
na př. jejich důsledné „se“ místo „sě“ mezi variantami pravidelně
pomíjeti, poněvadž v textech tak pozdních nejotované „se“ rozumí se
vlastně samo sebou. Jistě stejným právem byl bych mohl vypustiti
(a někdy jsem tak mlčky učinil, na př. u č. 129) řadu variant jiných
(jsem — sem, jsú -— sú, jenž, jé — jenž, je nebo zdvojování souhlásek)
a byl bych nejraději učinil tak vždy. Ale nějaká jednotná methoda pro
transkripci není ještě stanovena, a o tom, na čem opravdu záleží, úsudky
filologů se rozcházejí, jak jsem se v četných rozhovorech přesvědčil.
A tak nezbylo než přetížiti text poznámkami a různočteními jistě na-
mnoze bezcennými, v jejichž záplavě mnohdy utápí se, na čem záleží; ne-
bylo však jiné pomoci při kolísavé orthografii rukopisů a při nejednotě
zásad transkripčních. Snad konečně tento důkaz ad oculos pohne filology
odborníky, aby stanovili určitá pravidla, jimiž by se bylo lze ińditi.
