209
bych potěšení neměl očekávati.“ 2. Druhá věc, která mu byla vy-
týkána, jest, že každé kázání osobě neboosobámněkterým
jest připsáno, tak že se zdá, jakoby se spisovatel ucházel o jejich
přízeň, čímž prý „se tu více pronáší peněz lakomost nežli slávy Boží
žádost.“ Proti tomuto „útoku“ má prý spisovatel dobré svědomí (?) Dobro-
činnost jeho jest prý známa, tím prý se může pochlubiti(l; Kázání svá
připsal „poctivým lidem“ proto, 1. že „nebylo možné ani slušné“,
aby „pes tfi sta z své ruky na tu postyllu naložil.“ Ostatně „který
jen člověk z své práce užitku nežádá?“ Dobrodinci, jimž kázání
připsal, podporovali prý jej dobrovolně. 2. Učinil tak proto, aby
mnozí poznali, že se může se svou nepatrnou prací odvážiti před-
stoupiti pred takové množství slavných, vzácných, poctivých a po-
božných lidí. 3. Učinil tak proto, „aby i dobré jejich jméno skrze
takovau knihu k budaucím potomkům zachováno bylo.“ Svědomí
spisovatelovo jest tedy prý čisté jako slunce.
Jednotlivá kázání 2. dílu počínají se dnem sv. Trojice
a končí se „sedmmecitmou“ nedělí po sv. Trojici. (II 1—359). Pti-
pojeno jest kázání o životu věčném a latinská báseň od Jana Cho-
rinna (Sl. Nauč. III. 1110), věnovaná Dikastovi (Georgio Dicasto S. D.),
v níž čteme: „Artes discere hos juvenes vidit Zatecensis Apollo.“
Podle toho byl Dikast v mládí na školách žateckých. (Viz str. 205.)
[Cas. Ces. Mus. 1888, str. 472. (A. Podlaha)].
Parafrasí na žalm LI. končí se 2. díl postilly.
Výňatky z té postilly Dikastovy s názvem „Jiskřičky du-
chovní“ vydal Sixt Palma Močidlanský (nar. 1569, knihtiskať a spi-
sovatel, skládal písně a spisy náboženské), v Praze, 1612. (Jir.
Il, 75).
Jungmann se domnívá (Hist. lit. 216), že 2. vydání Dikastovy
postilly vyšlo r. 1614; ale není to táž postilla, nýbrž jiná; druhá
postilla Dikastova:
II. Postylla każdodenni poboźna, „k modlenf ustavićnómu, rannimu
i vecernimu: na všech sedm dní přes celý tejden nápomoená....
Vytištěná v Staré Praze, u Matèje Pardubského 1614.“ (Un. 54 G 78).
Vénována jest Slechtiéném Anně Dvořecké z Olbramovic,
Vorile Benigné z Michalovic, Polyxené Cerninové z Chudenic
a Alžbětě Bukovanské z Bukovan. V předmluvě obsažen jest ob-
šírný výklad na slova sv. Pavla 1. Kor. 1., citovaná na listě titulním.
Spisovatel velebí v ní svornost. Největší povinností vrchností svět-
ských i duchovních jest, zachovati mezi lidem svornost a lásku. Jedno-
myslnosti jest zvláště třeba u víře. „K kteréžto jednomyslnosti víry
