204
na př. na str. 75 (I) jako úvod ke kázání „na neděli mezi slavností
vánoční a novým létem“ podává tento právnický výklad: „Pravda při
světském právě málo váží, jestli se průvody nedovodí: Nebo byť
i původ aneb obviněný pravdu mluvil, však nemá-li průvodu, právo
ho neospravedlňuje. Jsau zajisté dvě strany sobě odporné: Jedna ža-
luje, druhá odpírá: a saudce nejsa povědomý těch věcí do srdce
hleděti nemůže, jest tedy potřebí, aby žalobník svědky provodil a ob-
viněný odvodil, aby pravda se ukázala a spravedlnost od práva při-
sauzena byla: A tať jest opatrnost tělesná, v obcování vezdejšího ži-
vota potřebná, zvláště v veliké při.“ (1 75). Po příslušném textě
evangelia následuje výklad. Po krátkém úvodě kazatel podává ro z-
dělení výkladu, na př. praví v 1. kázání (na 1. neděli adv.), že
bude rozjimati o dvou věcech: „1. Jaký jest král Kristus a jaké
království jeho?“ „2. Která povinnost lidu poddaného tomu králi?“
O těch dvou věcech pak obšírně vykládá. Kazatel vyjímá tedy vždy
hlavní myšlenky (obyčejně dvě) z textu, a tyto tvoří potom osnovu
výkladu. Často Dikast podává na tutéž neděli dvojí i více
kázání, na př. na Hod Boží Velikonoční jest dokonce čtvero kázání
(I 319— 349): 1. s výkladem na ev. sv. Jana 20. k., 2. s výkladem
na ev. sv. Marka v 16. k., 3. „Historia o Jozefovi, kterýž nesl obraz
Krista Pána“, výklad na I. knihu Mojž. kap. 41., 4. „Vysvětlení hi-
storie o Samsonovi, kterýž byl obraz pravého Samsona Pána J. K.“
„Z knihy Judicum, Saudců kap. 14.“
Výklady Dikastovy jsou vyplněny zvláště hojnými příklady
z písma sv. Též z historie světské kazatel uvádí rád příklady ;
na př. káže, že boháči bývají často pyšní, a dodává: „Augustus, ten
slávy, triumfu hleděl a toho roku chrám Marsovi dediciroval s veli-
kými náklady a dívadly obyčejných kratochvílných her.“ (I 55). Jiný
příklad: „Julianus císař, poběhlec od víry křesťanské, pohrůžku učinil
křesťanům strašlivau, že jich, navrátí-li se z Perské země, živiti ne-
chce; na cestě s hůry povětří střelau postřelen scepenél(l)" (I 73).
V jiném kázání praví, že křesťané věrní se modlívali i za pohanské
císaře, ale že bludní a nevěrní krále „mordují“: „Tím násilím zamor-
dován Hendrych třetí toho jména Franský král. Jtem Vyllím, kníže
Auraniae. To násilí chtělo odjíti hrdlo Henrycha čtvrtého toho jména,
krále Franského, a teď nedávno Jakuba, krále Englického, chtělo
zahladiti . .. “ (I 25). O noci bartolomějské v Paříži: „Když léta
Páně 1572 před lety čtyřidcíti onen veliký pán, Kašpar Kolignius,
Ammiral Franský, v té šlachtatě (1) zvádné pařížské, kdež křesťanů přes
třidceti tisíců zmordováno bylo, zamordován byl: hlavu jeho do Říma
