150
svou způsobem překvapujícím se blíží názorům Chelčického.“ (J. Vlček,
Děj. č. lit. I. 189). V jeho kázáních obrážejí se myšlenky, jimiž se tehdy
působilo na mysl českou a které se nemohly ani vyjadřovati jiným způ-
sobem v době, kdy zkaženost mravů, jíž Rokycana tak se děsí, roz-
šiřila se i ve stavu duchovním způsobem nebývalým. Rokycanajest
synem nezdařené revoluce, jak dí o něm správně Denis, a tedy
„nezlomná houževnatost nezdařené revoluce“, vzdorovitost a tyrdošij-
nost dodávají i kázáním jeho podobného rázu, který se jeví v ne-
ústupném hájení zásad slohem břitkým, pádným, nevy-
hýbajícímseanivtipůmanijistékousavostiasarkasmu,
když E. vidí, že všude a ve všem převládá smyslnost, marnivost a
záliba ve světských věcech, mravního života však se nedbá; pak ne-
můžeme se diviti, že jde časem i do krajnosti.
Význam Rokycanův v české literatuře býval často
podceňován. Palacký o jeho spisech pronáší nepříznivý
úsudek (Děj. nár. čes., IV. 1, 392, podobně Výbor z lit. č. II. 731-2),
Ze nevynikají prf ani slohem, anipůvodností a důmysl-
ností obsahu nad jiné podobné spisy věku svého. Goll (COM 1879)
praví, Ze soud tento byl by spravedlivy jen o domnélé postille
Rokyceanové, o pravé váak Ze jest krivdounemalou, nebot
tato vykazuje původci svému neposlední místo v ději-
nách literatury české dobystřední; vždyť cenujejí uznal
již Jungmann tím, že ji přijal mezi prameny svého Slovníku.
B. Dudík uznává cenu postilly Rokycanovy, podotýkaje o ní, že
jest z ní patrno, jak dúrazné Rokycana dovedl käzati. Winter
chválí živý ráz jeji; vżdyt Rokycana vynikal „v 2. pol. 15. stol.
nade všecky kazatele“. „Co tu čteš v jeho Postille, jest takořka on
sám, živý, horlivý, ostrý, nezdvořilý, někdy poetický, i zase holá
realistická prosa... Kde vidél hřích, nikoho neušetřil. . . Rokycana
téměř plýtval rázovitými slovy...“ (Winter, Život círk. II. 887.)
Denis praví sice o něm, že nebyl ani velikým logikem ani
vynikajícím theologem, že však v postille jeho poznáváme
jasně jeho umění; jsou prýto opravdová kázání určená
pro čtení. J. Vlček konéčně praví o postille Rokycanové tato
slova: „I v psaném slově Postilly je zřejmo, že původně bylo mlu-
veno: řečnické pathos kazatelovo anáruživý stesk
sklamaného zní zfetelné zživých, prostonárodné
jadrných jeho výkladův.“ (Vlč. Děj. lit. č. TI. str. 192.) —
Stopujeme-li české kazatele od dob Waldhauserových, shledáváme
až do Chelčického postupně vždy ostřejší tón, slova vždy bezohlednější,
