1145

/ ajimavym spisem prostonarodni slovesnosti jsou proroctví.

Jako dosud mezi lidem, bylo tomu tak zvláště za starých dob, ze 3idé chtéjice zvédéti csud svůj, uchylovali se k osobám, o nichž pověst tvrdila, že předpovídají budoucí věci. Za válek mezi Řeky a Trojskými obraceli se Řekové na pověstnou již věštírnu delfickou, kdežto Trojáné sami ve svém městě měli prorockého Kalchanta a neśtastnou Kassandru. V krajinách východních ještě více byl ten obyčej rozšířený. Přípomenouti toliko třeba Písmo starého zákona, kde se celá řada proroků uvádí. Féž v Babyloně a v Egyptě zaměstnávali se kněží prorokovänim. Ale nejen muži, i ženy některé proslavily se proroctvím. Jsou zahrnuty obyčejně v jméně Sibyl (Dios- bulé; die některých ze slova „kaballa““), kteréžto jméno Sibyla, znamená každou osobu ženskou, která zjevuje budoucí věci; neni tc tedy vlastní jméno. Prorokyně podobné nalézáme nejen za česů pohanských, ale již i za doby křesťanské. Počet, zvlášté pohanských, rozličné se od spisovatelů udává: některý spisovatel] starého věku (Plato) zná jednu, jiný opět devět nebo deset; ve středověku konečně počet jich rozmnożen ze dvanácü na čtrnáci. Ostatně spisovatelé staří jsou toho do- mnění, že jest jen jedna Sibyla, která přijímá na rozličných místech rozličné jméno. Jména těmto prorokyním dávána byla bud od jmen zemí nebo mist: libycka Sibyla, nebo pontická atd.

Nejznámější jest Sibyla Kumánská, která žila za Tarquiuia Superba. Takto čteme v rukopise pražské knihovny o ní:

8