1137

3245

3250

3255

3260

3265

Co mi pro svú ducholovú zlost móžeš, to učiň núze! Tepruv opět Maxenc v túze zařil tak násilně z hlucha jako ze vsteklého ducha. Vztek jazykem i vzmlámola, hněvivým hlasem zavola množstvie 1 káza ji jieti

a vyvedüc hlavu stieti.

Když ji před mésto vediechu, žalostně na ni hlediechu lidé, ješto jdiechu za ní. Nejednu pohansku pani biese vidéti slziece,

na jejie postavu zřiece

i na tu rozkošnú krásu, želejíci toho času,

ez jest takéj dievcé krasnéj, urozenéj 1 véhlasnéj, neduostojnü smrtí sníti.

I dachu svéj řeči vzníti, hlučné k sluchu ji hladiece, na to všickni jiej radiece, by sć vżdy tomu odjala

a tak hanebně nedala

148