95
Elise vedle dovoleného hiatu vyskytá se velmi často: snur-
rete in, schöne ein, lite und, sage als.
N ~ — =
Co však hlavně liší verš starý od verše pozdějšího, číta-
jícího slabiky, jest, že klad může scházeti, je-li předcházejícím
dvihem slabika dlouhä: gut rtter, Fränkriche, tiérgärten, kôsté,
wiginde, hérlicher, prislichen, vlammén értriche, Fránzeis,
vróuwén atd.
Verše jsou zakončeny rýmem, jehož rozdělení na jedno-
slabičný a dvojslabičný bylo už zmíněno; rým jednoslabičný
může býti graummaticky víceslabičný, jsou-li obě slabiky zauzleny.
Rýmy víceslabičné v této básní se nevyskytaji.
Verš má rhythmus trochejský, zaëinàä-li dvihem, iambický,
předehází-li první dvih předrážka (anakruse, auftakt), která
obyčejně je, aspoň metricky, jednoslabičná, ale může býti i dvou-
slabičná.
Doba básnika našeho tíhne již k větší jednostejnosti,
k iambickómu chodu všech veršů a zároveň k vyplnění kladů;
Heinrich však zná velký počet veršů trochejských a vynechává
klady dosti často.
Největší jemnost má verš na konci, zvláště v předposled-
ním dvihu, na začátku jako každý jiný snese větší volnost;
zvláště je někdy potřeba při čtení neurčitostí přízvuku pomoci
nesprávnému vlastně verši. Ani moderní básnictví se této vol-
nosti (sehwebende betonung) nevzdalo; zvláště české básně
iambické ji vyžadují dosti často: v Čechově básní „Václav
z Michalovic“ hned verš 4. musíme čísti:
Ze čtóucich očí do tvých vetchých strau.
Tak 1 v 1610 básni dlužno čísti: Béheim (v 3.), marcgrav
(11), nähen (157), Frankrich (158).
Casto tato volnost vyskýtá se při jmenech a slovech ci-
zích, ve kterých ovšem přesnější pravidla starších básníků vy-
żadovala, aby slabika první byla dlouhá; u Heinricha nelze
upříti, jak uz na str. 12. podotknuto, Ze nékdy jeho přízvuk
nedbá přízvuku přirozeného, což je znamení přechodu k po-
čítání slabik, na pi. maregrava Wilhelm und Titurel, dar
af keklich daz urs sin, der üns werlich erzeiget hát, ein kranz
prislichen guldin.
