60
Ale kterak mûze Knieschek nazyvati stale ') Tkadlocka
„parodií“ Ackermanna? Tymż pravem by se zajisté mnohá
slavná báseň německá mohla nazvati parodii svćho francouz-
kého originálu (jako vůbec Goethe tento spisob překládání,
v středověku oblíbený, travesticí nazval). Tkadlecek, chtě na-
psati knihu o svém opravdovém nebo domnělém neštěstí v lásre,
ohlížel se po středověkém zvyku po nějakém originále a vy-
volil si německého Ackermanna (nebo jeho original), ktery pak
musil podrobiti bolestné proměně hlavních osob a částečně
i myšlenek. Napodobil ostatně jen prvních šestnáct kapitol a
nedodal ani závěr, který německý román tak pěkně ukončuje,
což nesvědčí právě o velkém důmyslu jeho. —
Zdali Štítného „helmbrecht“ a „hembrechtice“ se zakládá
na českém zpracování pěkné básně Wernherovy nebo na zná-
mosti její v Čechách, nemohu určitě rozhodnouti, pokládám
však existenci české básně za pravděpodobnější; význam apel-
lativní mohl se lehce vyvinouti ze závěru básně, ale v ně-
meckých pramenech se nevyskýtá. Že slovo o sobě neznamená
frejíře, jak Sabina opisuje z Erbena, nemusím asi dokazovati.
Zakončím tento zběžný přehled jménem prvního známého
básníka českého, pana Smila Flašky z Pardubic. Kdežto jeho
Nová rada je zcela samostatná, napodobil v druhé poučné
básní „Radě otce synovi“ ovšem že zcela volně německou báseň
„Der Winsbeke“ 9).
Tento vliv německý na lyriku, epiku, drama a didaktiku
českou ani války husitské na dlouho nepřerušily, vždyť i pro-
stonárodní literatura byla jím prosůklá, a německou trojdílnou
strofou zahfmèëla i ta piseñ husitskà ,KdoZ jste Boží bo-
jovníci“, která proto Němcům zajisté neznéla lahodnéji ?).
V.
Mocný vliv, který Němci měli na Čechy a Slovany vůbec,
na jich jazyk, zvyky, pověsti, literaturu, nezabránil tomu, aby
zase opáčně v menší míře nepodlehli vlivu slovanskému.
1) Nejnověji v recensi Pypina-Spasowicze, v Mitth. d. Ver. f.
Gesch. d. Dtschen in Bóhmen XXIII. Lit. Beil. 65.
2) Feifalik ve Wiener S.-B. XX XIL. str. 685.
5) Srv. k tomuto a hlavně k předešlému odstavci článek Mar-
tinüv v „Anzeiger für deutsches alterthum und deutsche litteratur“
IT, 107—118.
