volil za nástroj oxfordského studenta Jeronyma pražského, jenž
přenesl Viklifovy knihy do Německa až do té doby pravověrného.
Prvním vykladačem bludného učení stal se Jan Hus, s nímž spojil
se jmenovaný Jeronym. Byla to dvojice démonů, jež pod rouškou
svatosti se proměnila v pár andělů. Ducha svatého však tito dva
tovaryši oklamati nedovedli. Řídilt on koncil kostnický, na němž
oba byli vyslýcháni, odsouzeni a odpraveni. Tím učení Viklefovu
nebylo nikterak konce. Mělať ona drzá bezbožnost mnoho přivrženců
po Čechách, jež až po dnešní dobu jsou v tom ohledu zvámy.
Viklef, ač již jest dávno mrtev, mluví ve svých českých stoupencích.
Nato uvádí slova, jimiž viklefisté pracují: Desátky kněžské prý
jsou vyplodem lakoty a krádeZí. O, prodavaéi evangelia a svátostí!
Kdy přijde z Říma exkomunikační bula, odsuzující tento nešvar a
zdůrazňující slova: „Zdarma jste obdrželi, zdarma dejte?“ Nadbytek
by se měl odděliti mečem a nikoliv slovem. Národům ochuzeným
se při tom dostane charitativní podpory a lidstvu pravdy, jež osvo-
bodí ducha a zajistí majetek. Řečník vytyčuje při tom tři body, jež
při desátcích nutno vzíti v úvahu: 1. Desátky se mají odváděti
dobrovolně. 2. Jest hříchem dávati kněžím hříšným. 3. Jest hloupostí
platiti kněžím bohatým.
V následující, páté části reprodukuje neznámý autor slova Vikle-
fových náhončích: „Uvádím rozhodnutí Kristovo a výklad Pavla
vyučeného těmito naukami neklamnými a volám: „Slyšte, obyvatelé
země, poslouchejte, věrní církve, rozdavači tajemství, žádající desátků
z majetku. Vybírati dary násilím jest barbarství a zrovna tak i vy-
bírati almužny jako nějaké poplatky. Jaký povyk asi strhne kněž-
stvo názory těmito postižené! Nebojím se množství bezbožných,
všechny zaženu sílou dvou slov: „Zdarma dejte!“ Slyšeli jste? Jest
třeba snad vyložiti tuto hádanku? Jaké vytáčky budou kdy moci
zatemniti výrok tak jasný ?“
Jest tudíž jasno, že kněží nemohou žádati peněz, ale není méně
jasno, že lidé též nejsou povinni jich platiti. Již Isatáš napsal slova,
jež by měla býti nad branou každého chrámu: „Přijďte, kupte beze
stříbra a bez výměny.“ Než věrolomnost kněží prodejných nechce
(prý) poučovati stranu protivnou a nestoudná nenasytnost církev-
ních celníků byla by několika slovy usvědčena ze mnoha lží. Jaká
jest síla pravdy, jak rychle usuzuje! Spor jest již ukončen a může
býti pronesen neodvolatelný rozsudek: Desátky nejsou úvěrem kněží
ani povinností věřících.
Pokračováním tohoto ostrého útoku jest následující (VI.) kapitola.
Od půdy kanonického práva přechází k praxi, řka: „Já o sobě řeknu
vážně své mínění, jež bude snad někomu méně příjemno, ale které
103
