Given a distribution $T$ on the sphere we define, in analogy to the work of Łojasiewicz, the value of $T$ at a point $\xi$ of the sphere and we show that if $T$ has the value $\tau$ at $\xi$, then the Fourier-Laplace series of $T$ at $\xi$ is Abel-summable to $\tau$., Francisco Javier González Vieli., and Obsahuje bibliografii
Mědirytina (40,1 x 32,4 cm): podobizna Hanse von Aachena v alegorickém rámu. Nahoře po stranách dva putti kreslící podle antických soch, uprostřed sedí na kouli Occassio se vzdutou plachtou. Occassio drží za prameny vlasů dole stojící Herkules (lví kůže a jablka Hesperidek), napravo Malířství (paleta, štětce a malštok). Dole v medailonu alegorický výjev s Herkulem na rozcestí, před ním je strmá skála, po níž se šplhá postava k chrámu ctnosti na vrcholu. and Fusenig 2010# č. 62 s. 191.
Although it is not until we get to Aristotle that we can be absolutely certain of finding a spherical Earth in ancient cosmology, Diogenes Laertios considers it to have been first conceived by Pythagoras and Parmenides. In both cases, however, we in point of fact do not have at our disposal any additional, adequate sources. Nevertheless, the changes that took place in cosmologies between the 6th and 5th centuries BCE suggest that they are the result of a new cosmological concept. This was based on just precisely a spherical Earth being at the center of the spherical heaven – the universe. Moreover, so far as the concept of a spherical Earth was the product of metaphysical speculation, reports by the representatives of the Italian branch of philosophy would be adequate. Due to an insufficient preservation of the works of the early Pythagorean tradition and the significant influence of Parmenides on the thinkers that followed, it can be presumed that it was Parmenides who was the first to visualize a spherical shape for the Earth. and Ačkoli se s kulovitou Zemí můžeme v antické kosmologii s naprostou jistotou setkat až u Aristotela, Diogenés Laertios ji přisuzuje jako prvním Pýthagorovi a Parmenidovi. V obou případech však de facto nemáme k dispozici další adekvátní podklady. Změny, k nimž došlo v kosmologiích mezi 6. a 5. stoletím před naším letopočtem, nicméně naznačují, že jsou důsledkem nového kosmologického pojetí. To se zakládalo právě na kulovité Zemi ve středu sférického nebe – univerza. Pokud byla koncepce kulovité Země navíc produktem metafyzické spekulace, zprávy zmiňující představitele italské větve filosofie budou adekvátní. Vzhledem k nedostatečnému zachování rané pýthagorejské tradice a významnému vlivu Parmenida na následující myslitele se lze domnívat, že právě Parmenidés nahlédl kulovitý tvar Země jako první.
The cosmologies of the pre-Socratics are usually considered to be independent, distinctive conceptions. Within the framework of these cosmologies, however, David J. Furley was able to differentiate “linear” and “centrifocal” conceptions, while Daniel W. Graham distinguished “meteorological” and “lithic” models; by way of these, they pointed out the common features of individual cosmologies and at the same time showed how they had evolved. It is, however, possible to conclude that they are both discussing the same thing. Pre-Socratic cosmologies, that is to say, experienced a significant development that was based on a change in the concept of the space of the universe. While in the Ionian archaic cosmologies of the 6th century BCE the space of the universe usually extended only between the flat Earth and the heaven, in the following century it was already being extended around the entire Earth. This led to a change not only in the concept of celestial bodies and their orbits, but in additional cosmological aspects as well. The cause of this development was Parmenides’ conception of the space of the universe, consisting of a spherical heaven with a spherical Earth in its center. and Kosmologie předsokratiků se obvykle považují za nezávislé osobité koncepce. David J. Furley však v jejich rámci odlišil „lineární“ a „centrifokální“ pojetí, zatímco Daniel W. Graham „meteorologický“ a „lithický“ model. Poukázali tím na společné rysy jednotlivých kosmologií a zároveň naznačili jejich vývoj. Lze ovšem soudit, že oba vypovídají o stejné události. Předsókratovské kosmologie totiž prošly výrazným vývojem, který vycházel ze změny v pojetí prostoru univerza. Zatímco se v iónských archaických kosmologiích 6. století př. n. l. prostor univerza zpravidla rozpínal pouze mezi plochou Zemí a nebem, v následujícím století byl již akcentován kolem celé Země. Tím došlo ke změně nejen v pojetí nebeských těles a jejich oběhů, ale i dalších kosmologických aspektů. Příčinou tohoto vývoje byla Parmenidova koncepce prostoru univerza, sestávajícího ze sférického nebe s kulovou Zemí v jeho středu.