Slova „veřejný“ a „soukromý“ se v římském právu objevují v různých souvislostech. Poslední dva tituly Digest obsahují definice a právní pravidla obecného významu.Na základě rozboru fragmentů sedmi římských klasických právníků, v jejichž textech jsou v uvedených titulech použity zkoumané termíny, je ukázáno, jak byly chápány v období největšího rozkvětu římského práva.„Soukromý“ (privatum/privatus) má ve zkoumaných textech v zásadě jednotný význam. Termín „veřejný“ (publicum/publicus) pak nabízí celou řadu různých variant.Někdy se jedná o veřejné právo, ale také o právo trestní, nebo je to něco, co souvisí se státem (příslušející státu, státní úřad, státní zájem, daně, břemeno ukládané ve prospěch státu, jednat jménem státu). Kromě toho se jedná také o různé druhy věcí – státní, jejichž vlastníkem je stát; obecní, které patří městu; ty, které mohou užívat úplně všichni. Slovo „veřejné“ pak také znamená, že něco bylo učiněno podle pravidel, tedy v souladu s právem (např. vyhlášení války), nebo je označením pro městskou radu i lidové shromáždění.Vždy tedy záleží na kontextu, v jakém je tento termín použit. and The words “public” and “private”, appear in Roman law in different contexts. The last two titles of Digest contain definitions and rules of law in general.Based on the analysis of fragments from the works of seven Roman classical jurists, where these surveyed terms are used, it is shown how they
were understood during the heyday of Roman law. The word “private” (privatum/privatus) has in the analyzed texts essentially the same meaning. The term “public” (publicum/publicus) then offers a variety of different options. Sometimes it is public law, but also criminal law, or it is state-related
(belonging to the state, state authority, state interest, taxes, a charge in favour of the state, to act on behalf of the state). In addition, it also has different meanings – the things owned by the state; things owned by the community; things which belong to the city; things that everyone can enjoy. The word “public” then also means that something has been done according to the rules, therefore, in accordance with the law (e.g. a declaration of war) or bears the name of the City Council and People’s Assembly. Thus it always depends on the context in which the term is used.
Tento článek se zabývá pojmem subjektivního práva v antice v kontextu uvažování o lidských právech.V zásadě vychází z toho, že moderní koncepce lidských práv mají svůj základ v ideji práva subjektivního, tak jak se vytvořila v evropském právním myšlení, zatímco mimoevropské tradice tuto ideu nerozvinuly a hodnotu lidské důstojnosti se snaží naplnit jiným způsobem. Představuje názory právních historiků a filozofů na to, jestli řecké a římské právní myšlení uvažovalo v pojmech subjektivního práva. Na jejich základě pak vyslovuje názor, že antické právní myšlení nejspíše pracovalo s pojmem subjektivního práva, zároveň je však spíše na místě skepse v tom, že by tento pojem subjektivního práva mohl být považován za základ budoucího pojmu lidských práv, jak byl rozvinut v západní tradici. and This article focuses on the concept of rights in classical antiquity in the context of human rights ideas. The starting point is, in principle, thesis that modern concepts of human rights have their foundations in the idea of rights as they were developed in European legal thought, while other non-Western traditions did not developed this idea and the value of human dignity protect via other means. It presents opinions of legal historians and philosophers, whether ancient Greek and Roman legal thinking used concept of rights. On this basis it concludes that legal thinking of ancient antiquity probably used concept of rights, but at the same time this concept of rights cannot be perceived as a basis of future development of human rights in the Western tradition.
Text se zabývá otázkou, komu a z jakého důvodu by mělo být přiznáno vlastnické právo k pokladu – zda vlastníkovi pozemku, nálezci, nebo státu. Sleduje historický vývoj jednotlivých nároků od antických dob přes středověk do současnosti. Zabývá se skutečností, jak mělo na vlastnické právo k pokladu vliv odlišné chápání cennosti v minulosti a v současnosti, kdy je tento institut zpravidla spojen s archeologickým nálezem. I přes toto odlišné pojetí je možno se v antickém právu inspirovat. Nárok vlastníka pozemku je typický pro původní římskou společnost preferující absolutní pojetí vlastnického práva. Nárok nálezce byl preferován zejména při náhodném nálezu, ale vlastník pozemku stále obdržel určitý podíl. Nárok státu se pak zpravidla opíral o skutečnost, že poklad byl chápán jako věc bez dědice a tedy připadl státu jako odúmrť. Skutečnost, že pokladem byl často předmět historické hodnoty, vedla nakonec k tomu, že z občanského práva u nás nález pokladu vymizel. Přesto by i památkový zákon měl lépe pamatovat na nároky nálezce a vlastníka pozemku, aby nedocházelo k zatajování těchto nálezů. and The text focuses on the issue of gaining ownership rights to found treasure-trove – it analyses who and for which reasons one should obtain ownership, whether the owner of the land, the finder or the state. It follows historical development of particular claims from ancient times and middle ages to the present times. It focuses on the ownership of treasure-trove in relation with the assessment of its “preciousness” both in the past and nowadays (when it is mostly associated with the institute of archaeological find). Despite its different conception, ancient laws can still serve as a source of
inspiration. Land owner’s entitlement is typical for the original Roman society that prefers absolute conception of ownership. Finder’s entitlement was preferred especially in case of unexpected finds, but the land owner still received proportional share. The entitlement of the state is then usually based on the fact that the treasure was regarded as a thing without an heir and therefore belonged to the state by escheat. The fact that the treasure was often the subject of historical value led finally to the disappearance
of the institute of treasure-trove from our civil law. Still, the State Heritage Preservation Act should consider the rights of the finder and land owner in order to prevent the concealments of these findings.