Recenzent v podrobném referátu o knize vyzvedává teoretické zakotvení Kopečkových výkladů, jemnost jeho pojmových analýz a bohatou škálu pramenů. Připomíná, že revizionismus měl za sebou v padesátých letech minulého století už dlouhou historii, a upozorňuje, že vedle autorových rozborů revizionistických tendencí ve filozofii a sociologii by bylo možné sledovat i jejich prosazování v ekonomii, právní vědě a literatuře. Nejpřínosnější část knihy je podle jeho mínění věnována vývoji revizionismu v Polsku, kde našel nejpřipravenější půdu a v intelektuálním působení Leszka Kołakowského dospěl ke svému středoevropskému vrcholu. Podobný význam měl v Maďarsku György Lukács, který ovšem usiloval hlavně o teoretické zdůvodnění leninismu. V Československu na rozdíl od obou sousedních zemí neměl revizionismus politickou podporu a na své plné rozvinutí čekal až do druhé poloviny šedesátých let, která je už mimo záběr recenzované knihy. and In a detailed review-essay of Michal Kopeček’s recent book (whose title translates as ‘In Search of the Lost Meaning of the Revolution: The Birth and Beginnings of Marxist Revisionism in Central Europe’), the reviewer assesses the theoretical roots of Kopeček’s interpretations, the subtlety of his analysis of terminology, and his broad range of sources. He notes that ‘revisionism’ already had a long history in the 1950s, and points out that in addition to the author’s analyses of revisionist tendencies in philosophy and sociology one could trace it in their application to economics, jurisprudence, and belles-lettres. The part of the book that makes the greatest contribution to our understanding is, according to the reviewer, the discussion of the development of revisionism in Poland, where the ground was best prepared for revisionism and where, in the intellectual activity of Leszek Kołakowski, it reached its apex in central Europe. Of similar importance was Georg (György) Lukács, in Hungary, but he sought mainly to justify Leninism in theoretical terms. In Czechoslovakia, unlike in these two neighbouring countries, revisionism lacked political support and had to wait till the second half of the 1960s to become fully developed. But that part of the story is beyond the scope of the publication under review.
This article considers the nature of Communist régimes, particularly in Czechoslovakia. The author searches for an answer to the question of whether the political and social system launched in Czechoslovakia in late February 1948 maintained its totalitarian nature throughout its existence, or whether, in its later phases, it had already become another type of totalitarianism, or had even developed into a quite different kind of undemocratic or authoritarian régime. The author develops the topic, which is still a matter of dispute, against the background of changing theoretical refl ections on Communist régimes. He fi rst recapitulates the main criticism of ''revisionist'' historiography regarding the lack of classic models of totalitarianism, and he comments on some of their competing interpretations, pointing out how later versions of the totalitarianism theory problematicized or weakened some of the ''revisionist'' criticisms, and also how they reacted to the changes that began after Stalin’s death in 1953. By comparing the two main approaches - one that declares that there is such a thing as totalitarianism, the other that rejects such a notion (or at least suggest its revision) -, the author traces the connections between the individual phases that the Communist dictatorship and society passed through in Czechoslovakia from 1948 to 1989. He thus seeks to discover the extent to which the preserved structures and operations of the totalitarian way of ruling (dictatorship) changed or remained the same since the initial period (post-February 1948), and, at the same time, endeavours to discover how, over the decades, political ideas and value systems were preserved or, by contrast, changed in the consciousness of society. Conceptually, the author starts from the defi nitionof post-totalitarianism which appears in the later works of the political scientist Juan José Linz, and thus, after the end of Stalinist totalitarianism, he distinguishes in Czechoslovakia the period of early post-totalitarianism, the late 1960s attempt to reform the system, the Husák years of hard-line post-totalitarianism, and the posttotalitarianism of the late 1980s decline. In his opinion, the ''Normalization'' régime in Czechoslovakia, although weakened and increasingly dysfunctional, maintained many of the totalitarian structures (political, security, economic, social) and practices (of power, ideology, surveillance, and repression) until its collapse, unlike the régimes in Poland and Hungary, where totalitarianism was slowly eroded. and Překlad: Blanka Medková
a1_Autor polemizuje s některými tezemi monografie Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960) (Praha, Antikomplex 2011). Jádro knihy hodnotí jako dobře dokumentovaný rozbor vztahů mezi Čechy, Němci a dalšími skupinami obyvatelstva v poválečném českém pohraničí, respektive mezi společností v pohraničí a centrálními orgány. Za méně přesvědčivé považuje zobecňující závěry, které koncepčně vycházejí z mezinárodního projektu „Socialismus jako myšlenkový svět“ (Sozialismus als Sinnwelt), na němž se Matěj Spurný podílel, nicméně podle Hrubého nevyplývají z analýz Spurného knihy. Problematicky podle něj Spurný zachází s motivem kontinuity, když tvrdí, že na myšlení, postoje a chování společnosti, jimiž byl legitimizován princip „očisty“, použití násilí i praktiky segregace ve třech poválečných letech, kontinuálně navázala mentalita poúnorové společnosti, uplatňující obdobné sociální praktiky. Oproti tomu poukazuje Hrubý na důležité momenty diskontinuity před a po únoru 1948 v řadě ohledů, jako byla odlišná dominantní ideologie a potažmo ideologický nepřítel, jiný politický systém, rozdílné prostředky užívání násilí, nestejná společenská základna perzekuční politické a sociální praxe, odlišný myšlenkový svět předúnorové společnosti v pohraničí a poúnorové většinové společnosti. Těmito argumenty zpochybňuje zásadní tezi Matěje Spurného, že procesy, jimiž procházela po válce společnost v pohraničí, jsou klíčové pro pochopení procesů, které po únoru zasáhly společnost ve vnitrozemí., a2_Základní výhrada Karla Hrubého pak zní, že přístup reprezentovaný Matějem Spurným snižuje odpovědnost komunistické strany, jejích mocenských špiček a represivních aparátů, za nastolení a útlak diktatury a přesouvá tuto odpovědnost na společnost a její mentalitu. Tím se podle Hrubého autoři jako Matěj Spurný dopouštějí stejné jednostrannosti, jakou vyčítají zastáncům totalitárního schématu výkladu komunistické minulosti., and Karel Hrubý.
Autor analyzuje vývoj politického myšlení českých a slovenských intelektuálů zapojených do úsilí o reformu socialistického systému v čase „pražského jara“ 1968. Soustředí se přitom na klíčové pojmy tehdejší široké veřejné rozpravy (socialismus, demokracie, svoboda, moc, pluralismus, opozice) a jejich vzájemné vztahy, snaží se definovat typické postoje a diferencovat mezi pozicemi jednak intelektuálů a politiků, jednak komunistů a nekomunistů. (Podstatné momenty diskuse, jíž se vedle intelektuálů účastnili i politici a odboroví funkcionáři, byla dvacet let poté zachycena v exilovém výboru článků z tehdejšího tisku Jaro 1968 (Kolín n/R., Index 1988). Poněkud jiný výběr diskusních článků přináší publikace Pražské jaro v médiích (Praha – Brno, Ústav pro soudobé dějiny – Doplněk 2004), kterou uspořádal historik Jiří Hoppe.) Diskusi, která nazrávala v předešlých letech, naplno otevřeli po zrušení cenzury zjara 1968 komunističtí intelektuálové (filozofové Karel Kosík, Robert Kalivoda a Ivan Sviták, spisovatelé Ludvík Vaculík, Milan Kundera a Jan Procházka, germanista a předseda Svazu československých spisovatelů Eduard Goldstücker, básník a novinář Ladislav Novomeský, novinář Antonín J. Liehm, ekonom Ota Šik, historik Karel Kaplan a další). Kritizovali československý vývoj v posledních dvaceti letech od převzetí moci komunistickou stranou, poznamenaný řadou systémových defektů s vážnými důsledky pro osudy jednotlivců i stav společnosti, a požadovali dalekosáhlou korekturu politického, hospodářského a kulturního života. Mnozí z nich se po únoru 1948 sami aktivně podíleli na uskutečnění takzvané diktatury proletariátu, jejich víra v socialismus sovětského typu byla však v roce 1956 otřesena. Hledali východisko, které by vrátilo marxistickému socialismu jeho humanistický náboj, a přitom zachovalo dosavadní systém státního socialismu, v němž vedoucí role byla vyhrazena komunistické straně. A spatřovali je v demokratizaci dosavadního systému, v prosazení svobody slova a větším podílu nekomunistických občanů a organizací na řízení státu a veřejného života. Reformní politikové (Alexander Dubček, Josef Smrkovský, Zdeněk Mlynář a další) sice v obecné rovině tyto názory vcelku sdíleli, vyjadřovali se však většinou rezervovaněji a cítili bezprostřednější potřebu uhájit rozhodující vliv KSČ na vedení společnosti. Naproti tomu nekomunisté (dramatik Václav Havel, spisovatel Alexandr Kliment, publicista Emanuel Mandler a další), kteří vyjadřovali kritické postoje značné části obyvatelstva k dosavadnímu politickému uspořádání, požadovali takovou alternativu, která by, odstranila trvající privilegia komunistů a přinesla obnovu pluralitní demokracie alespoň v té podobě, jakou měla v Československu v letech 1945 až 1948. Zatímco komunističtí politikové a intelektuálové zůstávali v hranicích marxisticko-leninské ideologie, vycházely názory nekomunistů z platformy univerzálních lidských práv., This article is an analysis of the development of the political thought of Czech and Slovak intellectuals involved in the attempt to reform the Socialist system during the ‘Prague Spring’ of 1968. The author focuses on the key concepts of the broad-based public discourse of the times (Socialism, democracy, freedom, power, pluralism, and opposition) and their relation to each other. He endeavours to define the typical attitudes and to differentiate amongst the positions of the intellectuals and politicians on the one hand and the Communists and non-Communists on the other. (The essential contributions to the debate, in which not only intellectuals but also politicians and trade-union leaders took part, were published in Jaro 1968, an anthology of articles from the contemporaneous daily press, which was published by Index, Cologne, in 1988. A rather different selection of discussion articles appears in Pražské jaro v médiích [Prague, 2004], compiled and edited by Jiří Hoppe of the Institute of Contemporary History.) After the lifting of censorship in early spring 1968, the debate, which had been brewing in previous years, was thrown wide open by Communist intellectuals (in particular the philosophers Karel Kosík, Robert Kalivoda, and Ivan Sviták, the novelists Ludvík Vaculík, Milan Kundera, and Jan Procházka, the Germanist and Chairman of the Union of Czechoslovak Writers Eduard Goldstücker, the poet and journalist Ladislav Novomeský, the journalist Antonín J. Liehm, the economist Ota Šik, and the historian Karel Kaplan). They criticized the Czechoslovak developments in the twenty years since the Communist takeover in 1948, which were marked by a number of systemic defects with grave consequences for the lives of individuals and society, and they demanded the far-reaching reform of politics, economics, and the arts. Many of them had, since the Communist takeover, been actively involved in the establishment of the ‘dictatorship of the proletariat’, but their faith in Soviet-style Socialism was badly shaken in 1956. They sought a way out, which would return the humanist content to Marxist Socialism while maintaining the existing system of state Socialism in which the leading role was reserved to the Communist Party. And they saw it in the democratization of the system, in achieving freedom of speech, and greater participation in public affairs by non-Communist individuals and organizations. Though the reform politicians (Alexander Dubček, Josef Smrkovský, Zdeněk Mlynář, and others) largely shared these opinions, they tended to express themselves with, and reserve and felt a more pressing need to advocate the decisive role of the Czechoslovak Communist Party in leading society. By contrast, non-Communists (including the dramatist Václav Havel, the fiction writer Alexandr Kliment, and the columnist Emanuel Mandler) expressed the critical attitude of a considerable part of the population towards the existing political system, and demanded an alternative that would do away with the privileges of the Communists and bring about a restoration of pluralist democracy, at least in the form it had once had in Czechoslovakia from mid-May 1945 to late February 1948. Whereas the Communist politicians and intellectuals remained within the bounds of Marxist-Leninist ideology, the opinions of the non- Communists were based on the idea of universal human rights.
Tento příspěvek hledá odpověď na otázku, nad kterou se v referátu na konferenci „1989–2009: Společnost. Dějiny. Politika“ v září 2009 v Liblici pozastavil Jiří Suk: totiž kde se v polistopadové české společnosti vzala silná vlna antikomunismu, když v posledních svobodných volbách roku 1946 zvítězila komunistická strana a v roce 1968 si většina lidí přála socialismus. (Referát byl zveřejněn pod názvem „Komunistická minulost jako politický problém: Nástin vývoje 1989–2009“ v elektronickém sborníku z konference na webové stránce http:/www.boell.cz/navigation/19-856.html.) Autor k tomu podotýká, že větší část společnosti si v roce nevybrala budoucnost pod vedením komunistů a že v roce 1968 nekomunistická většina sice podporovala reformní hnutí, ale očekávala od něj ukončení mocenského monopolu KSČ či přímo obnovu demokracie. Antikomunismus, který v české společnosti v roce 1990 propukl, nebyl tedy ničím novým, nýbrž jen dlouho utajovaným a potlačovaným projevem nelibosti větší části občanů nad komunistickou nadvládou. Pro porozumění polistopadovému antikomunismu je třeba analyzovat jeho zdroje, tedy především smýšlení širokých vrstev obyvatel, které se s minulým režimem vnitřně neidentifikovaly, od pasivního nesouhlasu až po aktivní odpor. Patřili k nim zejména ti, kteří byli v letech 1948 až 1989 nějak diskriminováni či šikanováni, a také většinou jejich rodinní příslušníci. Právě zde je možné hledat podhoubí polistopadového antikomunismu. Autor také upozorňuje na nutnost v každém konkrétním případě jasně definovat, co se myslí antikomunismem, neboť tento pojem může mít řadu různých významů., In this article the author searches for an answer to the question that Jiří Suk asked in his paper at the conference ‘1989–2009: Society, History, Politics’, held in Liblice in September 2009 – namely, what was the origin of the strong wave of anti-Communism in Czech society after the Changes that began in November 1989, since, in the last free general elections in the country, in 1946, the Communist Party won and in 1968 most citizens of Czechoslovakia wanted socialism? (Suk’s paper, ‘Komunistická minulost jako politický problém: Nástin vývoje 1989–2009’, is published online in an volume of conference papers at http:/www.boell.cz/navigation/19-856.html.) The author of the present article adds that most of society in 1946 did not choose a future under Communist leadership and in 1968 the non-Communist majority may have supported the reform movement, but was expecting it to bring about the end of the Party’s monopoly of power or, indeed, to bring about the outright restoration of democracy. Anti-Communism, which erupted in Czech society in 1990, was therefore nothing new; it was only a long hidden and suppressed expression of most Czechoslovak’s dislike of Communist rule. To gain a real understanding of the anti-Communism that emerged after late 1989 one must analyze its sources, that is, chiefly the thinking of wide strata of the population, which inwardly did not identify with the past régime, ranging from passive disagreement to active resistance. Amongst them were mainly those who from 1948 to 1989 were somehow discriminated against or harassed, and also most of their family members. It is here that one can fruitfully search for the hotbed of anti-Communism after the Changes of late 1989. The author also points to the necessity of clearly defining what is meant by anti-Communism in each concrete case, since the term can easily have a number of different meanings., and Diskuse
V letech 2001–2005 se pod vedením Zdeňka Kárníka realizuje široce založený grantový projekt „Vývoj radikálního socialismu a komunismu v Československu“, z nějž dosud jako hlavní výsledky vzešly tři sborníky se společným názvem Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu (Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Dokořán 2003 a 2004). Kárník, který je spolu s Michalem Kopečkem editorem sborníkové řady, přispěl do třetího svazku úvodní statí, v níž podává výklad extrémních politických hnutí v Československu, především komunismu a fašismu mezi válkami, a pokouší se tak ex post ukotvit daný projekt v určitějším koncepčním rámci. Karel Hrubý se zaměřil na Kárníkovo pojetí radikálního socialismu jako fenoménu, který v určitých obdobích (zejména krátce po obou světových válkách) poměrně výrazně zasáhl do vývoje poměrů v Československu, posléze byl však víceméně absorbován komunistickou stranou. Autor především oceňuje, že Kárník tento doposud většinou opomíjený problémový komplex vyzvedl do centra badatelské pozornosti a odlišil jej zřetelně od komunismu, respektive bolševismu. Jeho zpracování však hodnotí jako nepříliš systematický náčrt, jemuž chybí přesnější vymezení radikálního socialismu, rozbor jeho vnitřní diferenciace, zvážení skutečného vlivu v historické perspektivě a hlubší srovnání s jinými extrémními levicovými směry, zvláště ve (středo)evropském měřítku., In 2001–05, Zdeněk Kárník led the broad-based grant-funded project called “The Development of Radical Socialism and Communism in Czechoslovakia,” which has so far resulted in three essay-volumes called Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu (Prague, Institute of Contemporary History and Dokořán, 2003 and 2004). Kárník, who together with Michal Kopeček is the editor, wrote the introduction to the third volume, in which he analyzes extremist political movements in Czechoslovakia, chiefly Communism and Fascism, between the two world wars, and thus attempts ex post to give the project a conceptual framework. Karel Hrubý considers mainly Kárník’s conception of radical socialism a phenomenon that in certain periods (particularly just after each of the world wars) considerably affected developments in Czechoslovakia, but was eventually more or less absorbed by the Communist Party. The author appreciates Kárník’s work here mainly for having made a hitherto largely neglected set of topics the focus of research and distinguishing it clearly from Communism (including Bolshevism). The treatment of the topic, he argues, however, is not really a systematic outline, and lacks a precise definition of radical socialism, an analysis of its internal differentiation, consideration of the true influence in historical perspective, and broader comparison with other extreme leftwing movements, particularly in the (central) European context., and Diskuse