Po tromboembolické příhodě je indikována dlouhodobá perorální antikoagulační léčba. Délka jejího trvání by měla být výsledkem porovnání rizika recidivy a rizika krvácivých komplikací. Minimální doba léčby jsou 3 měsíce, přičemž v určitých případech ji lze zkrátit, u mnoha pacientů je však na místě léčba delší. Zásadní vliv na rozhodnutí o trvání léčby má přítomnost či absence vyvolávajícího faktoru a jeho povaha. Pacienti s tromboembolickou příhodou vyvolanou přechodným (reverzibilním) rizikovým faktorem (operace, úraz, léčba estrogeny apod) mají riziko recidivy velmi nízké a je pro ně dostatečná 3měsíční léčba. V ostatních případech je vhodná léčba prodloužená, většinou alespoň 6?12 měsíců. Je nutno posoudit i typ a rozsah příhody a počet eventuálních předchozích epizod. Pacienti s maligním onemocněním mají výrazně vyšší riziko recidivy a nejvýhodnější je pro ně dlouhodobá léčba nízkomolekulárním heparinem. Riziko recidivy zvyšuje i mužské pohlaví, některé trombofilie a podle některých studií i přítomnost reziduálního trombu v žíle. Významnou pomocí při určování délky léčby může být D-dimer test před vynecháním léčby a zejména 1 měsíc po jejím vynechání. Negativní výsledek testu znamená velmi nízké riziko recidivy, při pozitivním výsledku je riziko recidivy vysoké a je vhodné zvážit eventuální obnovení antikoagulační léčby. Rozhodnutí o délce léčby je složitým procesem, v němž by se měla uplatňovat mezioborová spolupráce., Jana Hirmerová, and Lit.: 61
Incidence tromboembolické nemoci (TEN) u pacientů s mnohočetným myelomem (MM) je významně zvýšena, riziko TEN je dále zvýšeno během indukční chemoterapie, zejména pokud je použita kombinace thalidomidu nebo lenalidomidu s prednisonem nebo vysokou dávkou dexametazonu, zatímco terapie obsahující bortezomib není spojena s rizikem trombotických komplikací. Efektivita farmakologické tromboprofylaxe s použitím nízkomolekulárního heparinu (LMWH), acetylsalicylové kyseliny (ASA) nebo warfarinu byla prokázána v řadě nerandomizovaných srovnávacích studií a nyní jsou čerstvě k dispozici výsledky jedné randomizované studie. U pacientů s MM je během indukční terapie obsahující thalidomid nebo lenalidomid v kombinaci s kortikoidy a/nebo anthracykliny doporučena farmakologická tromboprofylaxe. Nízkomolekulární hepariny jsou preferované u většiny pacientů, pacientům s mechanickou chlopenní náhradou by měl být podáván warfarin. ASA je považována za rozumnou alternativu, zejména pro pacienty s další indikací protidestičkové léčby. Optimální léčba TEN u pacientů s MM nebyla určena, nicméně, stejný přístup jako u jiných pacientů s malignitou se jeví jako nejvhodnější. Tito pacienti by měli být léčeni po dobu 6 měsíců LMWH. Počáteční terapeutická dávka může být po měsíci snížena na 2/3–3/4. Po 6 měsících by měla být další léčba přehodnocena a měla by být zvážena následná dlouhodobá léčba LMWH nebo warfarinem, pokud není dosaženo kompletní remise MM., The incidence of venous thromboembolism (VTE) is markedly increased in patients with multiple myeloma (MM); furthermore, the risk of VTE is increased during the induction phase of therapy, especially if a combination of thalidomide or lenalidomide with high dose dexamethasone or prednisone is used, while therapy containing bortezomib is not associated with risk of thrombotic complications. The effectiveness of pharmacological thromboprophylaxis using low-molecular-weight heparin (LMWH), acetylsalicylic acid (ASA) or warfarin has been demonstrated in numerous non-randomized comparative studies, and the results of one randomized trial are recently available. Pharmacological thromboprophylaxis is recommended in patients with MM during the induction therapy containing thalidomide or lenalidomide combined with corticosteroids and/or anthracyclines. LMWH is the preferred mode of thromboprophylaxis in most patients; warfarin should be used in patients with mechanical heart valve. ASA is considered as a reasonable alternative, especially for patients with another indication of antiplatelet therapy. The optimal therapy of VTE in patients with MM is not well established; however, the same approach as in other patients suffering from malignancy seems to be suitable. These patients should be treated with LMWH for the first 6 months. The initial therapeutic dose can be reduced to 2/3–3/4 after one month. The therapy should be reevaluated after 6 month and subsequent long-term therapy using LMWH or warfarin should be considered, unless complete remission of myeloma is reached., Petr Kessler, and Lit.: 39