The article analyses certain symbols of oriental cuisine, with special attention being paid to boza. Through this drink it is possible to determine the typology of factual and symbolic roles of oriental cuisine influences in the socio-cultural discourse of the Balkan peoples. Attention is paid to the question, how the modern concept of national cuisine in the Balkan conditions of the 19th century was shaped in opposition to the universalism of the Ottoman-oriental everyday life, and what place boza and other symbols of oriental cuisine occupy in the context of emancipatory programs of the national movements. The fact that many of these oriental lifestyle symbols survived the nation-building processes and remained characteristic symbols of cultural identification, transforms the boza in a distinct semiotic category. In the collective consciousness of the Balkan peoples, boza is thus aspecific model for ethnic identification, while also contributing to the mental definition of a supra-ethnic cultural community. Many of these oriental lifestyle symbols have survived the various nation-building processes and remained characteristic symbols of cultural identification—and this fact has transformed the boza into a distinct semiotic category. In the collective consciousness of the Balkan peoples, boza is thus a specific model for ethnic identification, while also contributing to the mental definition of a supra-ethnic cultural community. and Stať analyzuje vybrané symboly orientální gastronomie, přičemž zvláštní pozornost je věnována boze. Prostřednictvím tohoto nápoje lze vymezit obecnou typologii faktických i symbolických rolí orientální gastronomie v sociokulturním diskurzu balkánských národů. Pozornost je věnována otázce, jak se utvářely rámce moderního pojetí národní kuchyně v balkánských podmínkách 19. století v protikladu k univerzalismu osmansko-orientální každodennosti a jaké místo zaujímají boza a další symboly orientální gastronomie v kontextu emancipačních programů příslušných národních hnutí. Skutečnost, že mnohé symboly orientálního způsobu života přetrvaly národotvorné procesy a zůstaly příznačnými symboly kulturní identifikace, přetváří bozu ve výraznou sémiotickou kategorii. V kolektivním vědomí balkánských národů se boza stává zvláštním modelem etnické identifikace, současně se však podílí na mentálním vymezení nadetnické kulturní pospolitosti.
The author reflects upon the Balkans as an ethnographic museum of Europe. She explores this idea in connection with the extinction, transformation, and revitalization of traditional cultures in the Balkans. Phenomena such as time perception, fascination with living "antiquities", the specifics of long-term phenomena, opinions on the Balkans' backwardness and different attitudes towards cultural heritage are discussed. The author also examines rescue field research, changes to the academic paradigm, and postmodern efforts to preserve cultural diversity. and Autorka se zamýšlí nad představou Balkánu jako etnografického muzea Evropy v souvislostech zániku, transformace a revitalizace tradiční kultury na Balkáně, vnímání času, specifik jevů dlouhého trvání, názorů o zaostalosti Balkánu, záchranného výzkumu, fascinace živými "starožitnostmi", postojů ke kulturnímu dědictví, postmodernistických snah o zachování kulturní diverzity i proměn vědeckého paradigmatu.
Autor stati kriticky komentuje práci Iva Pospíšila Střední Evropa a Slované (2006) a doplňuje ji o řadu dalších příkladů a názorů, někdy i polemických. Oceňuje autorovy názory na úlohu slovanských literatur v světovém literárním vývoji, zejména také jeho návraty k tradicím a předním evropským slavistům, jakými byli mimo jiné Matija Murko a Frank Wollman ve smyslu estetických hodnot slovanských literatur. Polemicky se vrací k Pospíšilem kriticky komentovanému článku na téma "světová literatura a světové literatury", v němž polemizoval s pojetím Pospíšilem vedeného autorského kolektivu publikace Světové literatury 20. století (1999). Vysvětluje své podle něho Pospíšilem nepochopené nebo nesprávně interpretované názory a dokládá, že z tzv. světových literatur, tj. těch, které vývoji literatury ve světě poskytly nejsilnější poetologický impuls, nelze vyloučit například literaturu polskou nebo novořeckou již vzhledem k Nobelovým cenám za literaturu. Jinak autor Pospíšilovu knihu hodnotí jako původní a přínosnou. and The author critically comments upon Ivo Pospíšil's work Central Europe and the Slavs (2006) compleleting it with some other illustrations and views, sometimes polemic ones. He appreciates Pospíšil's views of the role of Slavonic literatures in the world's literary development, especially his returns to traditions and to the significant European slavists, such as Matija Murko and Frank Wollman in the sense of the aesthetic values of Slavonic literatures. He argues with Pospíšil's critical remarks on his own article concerning the subject of "world literature and world literatures" in which Dorovský polemized with the conception of the authors' team of the publication The 20th-Century World Literatures (1999) headed by I. Pospíšil. He explains his conceptions - according to his conviction - misunderstood or misinterpreted by Pospíšil and manifests that from the complex of the so-called world literatures, i.e. those which - due to I. Pospíšil - gave the literature in the world the strongest poetological impulse, some other literatures, e. g. Polish or new Greek, cannot be excluded - also due to their Nobel laureates. Otherwise, the author evaluates Pospíšil's book favourably as original and contributive.
This article analyzes the beginnings and the development of Jewish settlement within present-day Albania. We mainly focus on the situation in Durrës, Vlora, and Berat, the cities with a large Jewish population. In the case of Vlora this was even a Jewish majority, and they were instrumental to the city's economic prosperity. They dealt in the salt trade with Dubrovnik. This paper also covers the question of Jews' ethnic and religious divisions. Initially, Albanian cities housed Romaniots, Jews with a Greek language and cultural tradition. The Romaniots were pushed out by Sephards, Jews from the Iberian Peninsula, beginning in the 15th century and more strongly in the 16th. By the end of the 17th century, all Jews were forced to leave Vlora due to the Venetian-Ottoman war. This incident marks the end of the era that we cover. The development of Jewish presence in Albania is a neglected historical topic in and beyond Czech historiography. Most works focus on better-known events — primarily the rescue of Albanian Jews during World War II. and Studie se zabývá vznikem a vývojem židovského osídlení na území současné Albánie. Zaměřuje se zejména na situaci v Drači, Vloře a Beratu, v městech s velkým počtem židovských obyvatel. V případě Vlory můžeme v 16. století hovořit dokonce o židovské většině, která se zasloužila o ekonomický rozkvět města. Židé se tady věnovali exportu soli do Dubrovníku. Studie se dotýká i otázky etnokonfesionálního rozdělení Židů. Původně byli v albánských městech přítomni Romanioté, Židé s řeckou jazykovou a kulturní tradicí. Ty začali koncem 15. a znatelněji v 16. století vytlačovat Sefardé, tedy Židé vyhnaní z Iberského poloostrova. Koncem 17. století jsou Židé v důsledku benátsko-osmanského konfliktu donuceni opustit Vloru. Touto zásadní událostí je naše studie ohraničena. Vývoj Židů v Albánii patří k opomenutým historickým problémům nejen v českém prostředí. Většina prací se zaměřuje na známější události, zejména záchranu albánských Židů během 2. světové války.