Budova v eklektickém stylu byla vyzdobena mnoha uměleckými díly v tradici antického umění. Na střeše a v interiéru sochami (Géza Maróti, Ede Telcs, György Vastagh, József Róna), ve vstupní hale skleněnými mozaikami (Miksa Róth). Stará budova byla v roce 1927 rozšířena podle plánů architekta Imre Francseka ml. V zadním traktu areálu byly zbudovány veřejné venkovní lázně se třemi bazény lemované dvojitou kolonádou se střešní terasou. Vně budovy bylo umístěno několik plastik inspirovaných antikou a uvnitř areálu, podél středového obdélného bazénu, bylo umístěno ještě několik sousoší.Výzdoba interiéru - vstupní hala. Ve výklencích u vchodu jsou umístěny hydrie ozdobené mušlemi. V malých medailonech jsou drobné figury Tritónů, mušlí, ryb a želv. Ve dvou lunetách nad vchody do dámské a pánské sekce jsou alegorické výjevy. Nad vchodem do oddělení pro muže Neptun doprovázený Kentaury unášejícími Néreovny (alegorie síly), nad vchodem do dámských lázní Venuše obklopená Néreovnami vystupuje z mořské pěny (alegorie krásy)., Medvey 1939, s. 97; Meskó 2001, s. 33-38., and Mozaiková výzdoba je inspirována antickými mythologickými postavami. Mýtus o zrození Venuše z mořské pěny jednoznačně ilustruje výjev nad vchodem do dámské části lázní. Mužský element, brutální síla, je prezentován jako akt únosu nymf divokými Kentaury. Výjev parafrázuje mýtickou kentauromachii, pokus opilých Kentaurů o únos žen Lapithů při svatbě krále Peirithoa. Tato událost byla s oblibou zobrazována na štítech řeckých chrámů (např. západní vlys Héfaisteia v Athénách a jižní metopy Parthenonu) a jeden z antických reliéfů (kentauromachie ze západního štítu Diova chrámu v Olympii, 460 př. Kr.) je v Budapešti ve stejné době kopírován na tympanonu průčelí nedaleko stojící budovy Muzea krásných umění (dokončena roku 1906).
Leda kopulující s labutí., Knauer 1969#., and Příběh o Jupiterovi a Lédě se v antice nikdy nedočkal podrobnějšího zpracování. Zmiňuje se o něm už v 5. století př. Kr. Eurípidés (Helena 16-21: Jupiter v podobě labutě vlétl do Lédiny ložnice), Ovidius v Proměnách (met. 6, 109), Hyginus ve svých Bájích (fab. 77: spojení situuje na břeh řeky) a celá žada dalších autorů. Antická řecká zobrazení Lédy s labutí pocházejí ze 4.-3. století př. Kr., v antickém římském umění bylo téma velmi populární. V renesanci bylo známo několik antických exemplářů obou hlavních typů, se stojící a se sedící Lédou, nejznámější exemplář se stojící Lédou je dnes v Britském muzeu, další jsou v Athénách, Benátkách (A) a v Seville (B). Reliéf v Seville byl v šestnáctém století pravděpodobně v Římě. Je známý z šesti renesančních kreseb a drobné rozdíly mezi nimi možná ukazují na to, že tehdy bylo známo několik variant tohoto typu (D, E). Renesanční umělci však dávali přednost sedící Lédě. Na dveřích vatikánské baziliky sv. Petra Filarete v letech 1438-45 Lédu zobrazil, jak sedí na oltáři, aby zdůraznil symbolický význam výjevu (C). Na antických sarkofázích se často objevuje láska bohů a smrtelníků, jež v tomto kontextu symbolizovala vítězství nad smrtí. Na kresbě z poloviny 16. století podle antického sarkofágu (F), který byl v renesanci na Quirinalu v Římě, jsou například po stranách geniové smrti s vyhaslými pochodněmi života, nalevo Jupiter a Ganymédés, napravo Jupiter a Léda (Codex Pighianus f. 301). Na tom byl založen také renesanční výklad Jupiterových lásek. Smrt polibkem („mors osculi“, „morte di bacio“) byla předpokladem nanebevzetí a nesmrtelnosti, což byla klíčová koncepce renesanční novoplatónské filosofie lásky.
Nástěnná malba: v malé kartuši pod scénou s Pánem a Syrinx je Léda s labutí (Jupiter)., Daniel, Perůtka, Togner 2009#, 131-135., and Výjev v trojúhelníkové kartuši je přemalován nebo dokonce navržen F. Přečkem a jeho pomocníkem G. Schmidtem až v letech 1900-1903.
Nástropní malba nad vstupním schodištěm. Figurální scéna v krajině. Uprostřed kompozice oblak, na něm vůž tažený jeleny. Kolem vozu psi, putti s lesními rohy, pochodněmi a vavřínovým věncem. Na zemi putti s ulovenými zvířaty a ptáky. Ve voze sedí ženská postava s kopím v ruce (Diana), vedle za ní a dole u vozu další ženská postava (nymfy), za vozem letící okřídlená postava., Poche 1978#, s. 403., and Tříska 1986#, s. 130.
Léda stojí nahá, část pláště mezi nohama, nohy má pokrčené a ústa pootevřená. Labuť s roztaženými křídly stojí na jejích stehnech a líbá ji zezadu na krk. Stromy a palmy na obou stranách., Bažant 2006#., and O tématu srov. Exemplum: Léda s labutí. Zobrazení na Belvedéru se těsně drží antické předlohy, známé z šesti renesančních kreseb a drobné rozdíly mezi nimi možná ukazují na to, že tehdy bylo známo několik variant tohoto typu. Pražský reliéf má nejblíže ke kresbě v tzv. Mantegnově skicáku z konce patnáctého století: Léda má nápadně vyvinutou muskulaturu, takže vypadá jako mladík, čemuž odpovídá i její fyziognomie a nakrátko ostříhané vlasy. To však neznamená, že pražský sochař pracoval právě podle této předlohy, protože nahé ženy na vedlejších reliéfech jsou podány obdobně. Analogii pro pražský reliéf najdeme v granadském paláci císaře Karla V. Je jím reliéf z cararského mramoru, který je dnes vystaven v "Palacio de Carlos V (Museo de Bellas Artes)" v Granadě. Po straně jsou stromy podobně jako na pražském reliéfu, takže i zde můžeme hledat inspiraci pro rámování cviklových reliéfů Ferdinandova letohrádku. Na rozdíl od granadské Lédy a jejích antických vzorů je však výjev v Praze zrcadlově převrácen, což ukazuje na to, že sochař patrně pracoval podle nějaké tištěné předlohy. Podle stejné předlohy jako Paolo della Stella, vytvořil v roce 1555 Antonio Brocco štukový reliéf v "Grüne Gewölbe" na zámku v Drážďanech. Série Jupiterových lásek by se nepoučenému divákovi mohla jevit jako frivolní anekdoty. Ten však, kdo se vyznal v dobovém výkladu antické mytologie, ihned pochopil jejich triumfální význam. Tehdejším mytologickým bestselerem byla "Hypnerotomachia Polifili" Francesca Colonny, kde je triumfální průvod Jupiterových lásek seřazen stejně jako na pražském Belvedéru. U Colonny byla na prvním alegorickém voze zobrazena Evropa a býk, na druhém je Léda souložící s labutí a na třetím Danaé se zlatým deštěm. Seřazení Jupiterových smrtelných milenek na pražském Belvedéru odkazuje nejen na "Hypnerotomachia Polifili" a tedy na triumfální symboliku, ale současně slouží jako předehra a zdůraznění významu reliéfů v ideovém středu západní fasády, kde byl nahoře Jupiter a Venuše a dole Furor a Ianus. Výjevy s Jupiterovými milenkami jsou totiž řazeny zprava doleva, podobně jako putti dole na balustrádě jsou tedy orientovány ke vchodové arkádě.
Malovaný talíř (průměr 23 cm): Léda s labutí, která ji líbá na ústa, na oblaku Jupiter (vousy), pod ním dvě labutě. Výjev se odehrává pod závěsem na stromě v krajině, kterou protéká řeka Eurotás. Léda sedí na kamenném oltáři., Přibyl 2006, 88, č. k. 26., and Talíř byl do sbírky zakoupen v roce 1989. Léda sedí na oltáři, čímž je zdůrazněn symbolický význam zobrazení, srov. Exemplum: Léda s labutí.
Tapiserie (300 x 527 cm). Scéna v krajině, uprostřed listnatého lesa leží mrtvý Adónis, vlevo běží kanec pronásledovaný psem. Zprava přibíhá Venuše, za ní vůz tažený labutěmi. and Blažková 1975#, č. k. 15.
Olejomalba na měděném plechu (kabinet 152 x 102 x 43 cm). Scéna v krajině, uprostřed kompozice leží Adónis, vedle něho Amor, nad ním truchlí Venuše, za ní vůz se zapřaženými labutěmi. and Seifertová 2001#, 68, č. k. 54.