Článek se snaží ukázat, že tradiční teze o neexistenci sukcese v oblasti odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování již neodpovídá současnému stavu mezinárodního práva. Článek vychází z přehledu názorů nauky na tuto velmi zajímavou a spornou otázku a zaměřuje se na dvě hlavní otázky. Za prvé, existuje pravidlo mezinárodního práva vylučující přechod odpovědnosti (tj. sekundární povinnosti) na nástupnický stát? Analýza praxe států a mezinárodní judikatury ukazuje, že takové pravidlo není. Naopak se v řadě případů ukazuje, že došlo k sukcesi ve vztahu k odpovědnosti, zejména ve spojitosti se sukcesí států ve vztahu ke smlouvám a státním dluhům.Praxe však není dostatečně stejnorodá, aby umožnila opačný závěr, že existuje sukcese států ve všech případech. Za druhé, může stát nástupce uplatnit ve prospěch svých státních příslušníků nárok na náhradu škody, kterou utrpěli v době, kdy měli příslušnost státu předchůdce? Na tuto otázku lze odpovědět kladně. V takových případech je možné argumentovat novým pravidlem mezinárodního právo, které bylo potvrzené (jako výjimka z požadavku trvající státní příslušnosti) v návrhu článků o diplomatické ochraně, přijatém Komisí OSN pro mezinárodní právo (2006). and The study aims at demonstrating that the traditional thesis of non-succession in the field of State responsibility for internationally wrongful acts does not correspond to the current status of international law. Starting from the survey of doctrinal views on this highly interesting and controversial issue, the study focuses on two main questions. First, is there a rule of international law
excluding in cases of State succession any transfer of responsibility (i.e. secondary obligation) to a successor State? The analysis of State practice and international case-law shows a lack of such a general rule. To the contrary, in many cases it appears that there was a succession in relation to
responsibility, in particular in connection with State succession in respect of treaties and State debts. However, the practice is not uniform enough to allow for the opposite conclusion that there is State succession in all cases. Second, can a successor State present a claim to reparation on behalf of its
nationals for damage suffered at the time when they had a nationality of a predecessor State? This question can be answered by affirmative. In such cases, it is possible to assert a new rule of international law, confirmed – as an exception from the rule of continuous nationality – in draft Articles on diplomatic protection, adopted by the UN International Law Commission (2006).