Podle zřizovacích smluv se občané Evropské unie těší diplomatické a konzulární ochraně zastupitelských úřadů jiných členských států v nečlenských státech, kde chybí zastupitelský úřad jejich domovského
státu. Po dvaceti letech se nicméně ukazuje, že související spolupráce se omezuje na konzulární pomoc. Diplomatické působení ve prospěch občanů jiných členských států je vzácné. Jejich diplomatická ochrana zcela chybí. Při nich lze totiž stěží spolupracovat jak kvůli slabosti nadnárodního občanství ve srovnání se státní příslušností, tak kvůli jejich poskytování na základě uvážení. Členské státy roky zanedbávaly oznámení a ozřejmění této jedinečné mnohostranné spolupráce nečlenským státům. Nynější snaha
vytvořit podrobná pravidla konzulární spolupráce prostřednictvím směrnice naráží na skutečnost, že mnohé členské státy (včetně Česka) nemají právní rámec pro mnohé druhy konzulární pomoci vlastním občanům. Členské státy také obtížně nacházejí shodu ohledně role Evropské unie.Meze integrace se ostatně odrážejí v zachování diplomatických styků mezi členskými státy samotnými a v pokračování konzulární pomoci vlastním občanům pohybujícím se v Evropské unii. and According to the founding treaties, citizens of the European Union enjoy diplomatic and consular protection by missions of other member states in non-member states where a mission of their home state is absenting. Twenty years later, however, it is obvious that related cooperation is restricted to consular assistance.Diplomatic interventions in favour of nationals of the other member states are rare. Their diplomatic protection is missing absolutely. It is hard to cooperate in these activities due to weakness of supranational citizenship if compared with nationality and due their
discretionary nature. The member states failed for years to notify and clarify this specific multilateral cooperation to non-member states. Recent effort to set detailed rules of consular cooperation with a directive encounters lack of legislation addressing many types of consular assistance to their own
nationals in many member states (included Czechia). The member states also hardly find consensus on the role of the European Union. The limits of integration are reflected in retention of diplomatic relations among the member states and in continuation of consular assistance to their own nationals moving within the European Union.
Článek se snaží ukázat, že tradiční teze o neexistenci sukcese v oblasti odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování již neodpovídá současnému stavu mezinárodního práva. Článek vychází z přehledu názorů nauky na tuto velmi zajímavou a spornou otázku a zaměřuje se na dvě hlavní otázky. Za prvé, existuje pravidlo mezinárodního práva vylučující přechod odpovědnosti (tj. sekundární povinnosti) na nástupnický stát? Analýza praxe států a mezinárodní judikatury ukazuje, že takové pravidlo není. Naopak se v řadě případů ukazuje, že došlo k sukcesi ve vztahu k odpovědnosti, zejména ve spojitosti se sukcesí států ve vztahu ke smlouvám a státním dluhům.Praxe však není dostatečně stejnorodá, aby umožnila opačný závěr, že existuje sukcese států ve všech případech. Za druhé, může stát nástupce uplatnit ve prospěch svých státních příslušníků nárok na náhradu škody, kterou utrpěli v době, kdy měli příslušnost státu předchůdce? Na tuto otázku lze odpovědět kladně. V takových případech je možné argumentovat novým pravidlem mezinárodního právo, které bylo potvrzené (jako výjimka z požadavku trvající státní příslušnosti) v návrhu článků o diplomatické ochraně, přijatém Komisí OSN pro mezinárodní právo (2006). and The study aims at demonstrating that the traditional thesis of non-succession in the field of State responsibility for internationally wrongful acts does not correspond to the current status of international law. Starting from the survey of doctrinal views on this highly interesting and controversial issue, the study focuses on two main questions. First, is there a rule of international law
excluding in cases of State succession any transfer of responsibility (i.e. secondary obligation) to a successor State? The analysis of State practice and international case-law shows a lack of such a general rule. To the contrary, in many cases it appears that there was a succession in relation to
responsibility, in particular in connection with State succession in respect of treaties and State debts. However, the practice is not uniform enough to allow for the opposite conclusion that there is State succession in all cases. Second, can a successor State present a claim to reparation on behalf of its
nationals for damage suffered at the time when they had a nationality of a predecessor State? This question can be answered by affirmative. In such cases, it is possible to assert a new rule of international law, confirmed – as an exception from the rule of continuous nationality – in draft Articles on diplomatic protection, adopted by the UN International Law Commission (2006).