The Evolutionary Argument (EA) plays the central role in the realism- antirealism dispute. Proponents of this argument maintain that evolutionary theory pro- vides a convincing evidence for the reliability of our cognitive capacities. The evolutio- nary function of these capacities is to inform us about the character of our environment; and, as evidenced by the survival of our species, we can surmise that our cognitive capac- ities tend to provide a true, rather than false, picture of the world (cf., e.g., Quine, Kornblith, Munz). However, opponents of this view argue that evolutionary processes are not exclusively adaptive or optimal; indeed, some processes may not be adaptive at all (cf., e.g., Putnam, van Fraassen, Stich, and Bradie). Some of these critics, e.g., Thomson, believe that evolutionary theory demonstrates that our knowledge is not true, and that our cognitive capacities are not only fallible but completely unreliable. They produce only one of the many possible pictures of the world. I criticize this type of argument by means of a non-adaptationist interpretation of evolutionary theory (Wuketits), and I am seeking an evolutionary way out., Evoluční argument (EA) hraje ústřední roli v realisticko-antirealismickém sporu. Zastánci tohoto argumentu tvrdí, že evoluční teorie poskytuje přesvědčivý důkaz spolehlivosti našich kognitivních schopností. Důležitou funkcí těchto kapacit je informovat nás o charakteru našeho prostředí; a, jak dokazuje přežití našeho druhu, můžeme se domnívat, že naše kognitivní kapacity mají sklon poskytovat pravdivý, spíše než falešný obraz světa (srov. např. Quine, Kornblith, Munz). Nicméně, oponenti tohoto pohledu argumentují, že evoluční procesy nejsou výhradně adaptivní nebo optimální; některé procesy nemusí být vůbec adaptivní (srov. např. Putnam, van Fraassen, Stich a Bradie). Někteří z těchto kritiků, např. Thomson, věří, že evoluční teorie dokazuje, že naše znalosti nejsou pravdivé a že naše kognitivní schopnosti nejsou jen omylné, ale zcela nespolehlivé. Vyrábí pouze jeden z mnoha možných obrazů světa. Tento druh argumentů kritizuji prostřednictvím neadaptistické interpretace evoluční teorie (Wuketits) a hledám evoluční cestu ven., and Vladimír Havlík
Ve 30. letech 20. století se Martin Heidegger pokusil vysvětlit „dějiny Bytí“ vedoucí ke stavu, jejž nazýval „zapomněním Bytí“. Zaměřil se přitom na vliv moderní vědy, jež je podle něj jistým druhem metafyziky. Základní povaha moderní vědy podle Heideggera spočívá v jejím mathématickém charakteru. Řecký výraz " to mathéma“ znamená "to, co se lze naučit“ a "co je předchůdně známo“. Heideggerovým cílem je ukázat, že mathématický charakter moderní vědy rozhoduje o obecném chápání významu "bytí“ a že moderní věda nahrazuje metafyziku, v níž tkví její původ., In the mid of 1930s Martin Heidegger attempted to explain the
“history of Being” leading to what he called “the oblivion of Being". In this he focused on the impact of modern science, which he grants to be a sort of metaphysics. According to Heidegger, the main feature of the modern science consists in what he calls the mathéma -character. Th e Greek word “to mathéma” means “that what can be learned” and “what must be know beforehand.” It is Heidegger’s intention to show that the mathéma-character of modern science is deciding about the general understanding of the meaning of “being” and that modern science is replacing the metaphysics, which is the origin of the modern science., and Aleš Novák.