Autor přibližuje hlavní myšlenky knihy Matěje Spurného Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (Praha, Antikomplex 2011), kterou hodnotí jako významný přínos k sociálním dějinám poválečného Československa. Spurný se v ní totiž pokouší nejen postihnout proměňující se vztah majoritní české společnosti a jejích tehdejších politických elit vůči minoritním skupinám (Němcům, Romům a volyňským Čechům), ale i zachytit myšlenkový svět a sociální praxi, které se po válce rodily v pohraničí na pozadí tamních procesů vysidlování a osidlování. Autor zdůrazňuje hlavně Spurného tezi, že dění v pohraničí se stalo v jistém smyslu laboratoří celostátního vývoje, zpochybňuje však opodstatněnost spojování analýz volyňských Čechů s dalšími skupinami reemigrantů. Kniha podle něj přináší mnoho nových poznatků o českém pohraničí a jeho obyvatelích, a navíc může inspirovat diskusi nad obecnějšími otázkami o české poválečné historii a jejích interpretacích., In this article the author discusses the main ideas in Matěj Spurný’s Nejsou jako my: Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960) (They Are Not Like Us: Czech Society and Minorities in the Borderlands, 1945–60; Prague: Antikomplex, 2011). He considers the book an important contribution to the social history of post-war Czechoslovakia, since Spurný attempts not only to identify the changing attitude of majority Czech society and its political élites towards minority groups (Germans, Roma, and Volhynian Czechs), but also to identify the Sinnwelt and social practice which emerged in the borderlands after the Second World War against the background of the local processes of expulsion and resettlement. The author focuses on Spurný’s argument that events in the borderlands became, in a certain sense, a laboratory for state-wide developments. But he expresses doubts about the justifiability of linking analyses of the Volhynian Czechs with other groups of remigrants. According to the author of the article, Spurný’s Nejsou jako my adds much to our knowledge about the Czech borderlands and their inhabitants, and is likely to encourage debate about more general questions related to post-war Czech history and its interpretation., David Kovařík., and Tři hlasy k jedné knize
a1_Autor v této stati zkoumá mentální a sociální předpoklady komunistické diktatury v Československu, a to konkrétně na fenoménu poválečné očisty pohraničí. Dovozuje přitom tezi, že v českém prostředí se mechanismus očisty nezrodil jako produkt komunistické diktatury, ale naopak že se tato diktatura etablovala mimo jiné díky poptávce společnosti nasycené touhou po očistě. Charakterizuje obecně princip očisty a podmínky, jež ji vyvolávají v život, a poté konkretizuje její formy, zacílení, metody, legitimizační strategie a proměny v poválečném českém pohraničí. Tvrdí přitom, že se očista jako způsob politické praxe tehdy neuplatňovala přičiněním komunistické strany proti vůli ostatních politických subjektů, ale že jednalo naopak o integrující vazbu poválečné politické scény. Hlavní prostor autor věnuje analýze dobového diskurzu očisty, aby na vybraných příkladech ukázal, jak zasahovala různé etnické a sociální skupiny, od Němců a Maďarů přes osoby s nejasnou etnickou identitou, další národnostní menšiny či reemigranty po údajné kolaborantské, germanofilské a asociální živly. Cílem navrhovaných a většinou také realizovaných opatření tohoto druhu bylo vytvořit (především etnicky) homogenní společenství, zbavit se tak údajných vnitřních nepřátel a zabezpečit státní hranice proti nepřátelům vnějším. Přitom platilo, že očistné záměry si již před únorem 1948 vynucovaly účelové změny či přímo porušování právního řádu., a2_Rétorika a legitimizace očisty po tomto mezníku se podle autora nijak radikálně nezměnily a metody očisty aplikované v první polovině padesátých let proti dalším sociálním kategoriím se v lecčem vrátily ke vzorům uplatňovaným v prvních letech po válce vůči německému obyvatelstvu a údajným provinilcům proti národní cti., and Matěj Spurný.