Podle vlivné intepretace Douglasse Greybilla Adaira byl James Madison při formulování svých slavných tezí o výhodách velké republiky ovlivněn četbou esejů Davida Huma. Adairovy názory však podrobil již v 80. letech minulého století ostré kritice Edmund Morgan, který tvrdil, že se Madison inspiroval pouze svou politickou kariérou, a nikoliv četbou teoretizujících knih. Navíc se Morgan pokusil dokázat, že teorie stranictví jsou u Huma a Madisona podobné jen zdánlivě, ve skutečnosti si však protiřečí. Záměrem předkládaného článku je ukázat, že Morganova hojně diskutovaná kritika je založena na zavádějící interpretaci Humovy teorie a že Madison skutečně našel inspiraci v četbě jeho děl. Analýzou dalších Humových spisů, nejen esejů, autorka navíc dokazuje, že je tento vliv mnohem větší, než je zohledňováno v tradiční interpretační literatuře., According to Douglass Greybill Adair’s influential interpretation, when James Madison was formulating his famous theses on the benefits of a large republic, he was influenced by his reading of David Hume’s essays. However, as far back as the 1980s, Edmund Morgan sharply criticized Adair, claiming that Madison had only been inspired by his political career and not by the reading of theoretical works. In addition, Morgan attempted to show that Hume’s and Madison’s theories of partisanship only give the appearance of being similar, while in reality they contradict one another. The intent of this article is to show that Morgan’s much discussed critique is based on a misleading interpretation of Hume’s theory, and that Madison truly found inspiration in his reading of the philosopher’s works. By analyzing not just Hume’s essays but other of his writings, the author also proves that this influence on Madison is much greater than the traditional interpretive literature has taken into account., and Der einflussreichen Interpretation Douglass Greybill Adairs gemäß, stand James Madison bei der Formulierung seiner berühmten Thesen über die Vorteile einer großen Republik unter dem Einfluss der Lektüre der Essays von David Hume. Adairs Ansichten wurden freilich bereits in den 80. Jahren des vergangenen Jahrhunderts von Edmund Morgan scharf kritisiert. Dieser behauptete, dass Madisons Inspiration in seiner politischen Karriere bestand, und nicht in der Lektüre theoretischer Abhandlungen. Darüber hinaus versuchte Morgan zu zeigen, dass die Parteitheorien bei Hume und Madison nur scheinbar ähnlich sind, einander in Wahrheit jedoch widersprechen. Ziel des vorliegenden Artikels ist es zu zeigen, dass Morgans viel diskutierte Kritik auf einer irreführenden Interpretation der Theorie Humes basiert, und dass Madison echte Inspiration aus der Lektüre der Werke Humes zog. Durch Analyse weiterer Schriften von Hume, d.h. nicht nur Essays, weist die Autorin überdies nach, dass dieser Einfluss viel größer ist, als in der Literatur in der Regel berücksichtigt wird.