A solution of the article (called „Ethics in the medical research with a present of human subjects from the point of view of medical and philosophical“) is to show some chosen aspects which relate crosswise to ethics in medical search. They are: Hippocratus oath as a deontological codex, a definition lege artis, bioethics and forming a structure of a relation between the doctor and the patient.
Health (medical) ethics is considered for a normative ethics. Its normativing comes out from settled rules and instructions which are inseparably connected with an application of inside morality in the area of medicine. Normative ethics tries to find adequate answers for questions – What is good? What´s bad? What are moral ideals and values of everything. What is right and human? What norms are closely connected with some feelings of duty, responsibility, accurancy, incorrectness, inclination, esteem, regret…? Generaly speaking, the whole ethics (not only health/medical ethics) stands and falls down on the principle, that there is a great need in the connection to other person to do only what is good (optimal, necessary) and delay what is bad (unoptimal, unnecessary).
The doctor´s ethics, but ethics of other health service assistants, comes out from a relationship „Me“ and „the other.“ It is so called relationship of a helping man and a suffearing one. The doctor takes care of an ill person, tries to ofer (if it is possible) the best solution of his/her situation. A great attention deserves the doctor´s moral obligation, to act with a patient as a man who is in a difficult life situation. Except of this, the doctor is obliged to respect principles that correspond patient´s health disease. Realization of the disease is quite large problem of the patients.
The emphasis of delicacy and complexity of doctor´s and patient´s respects are the aim of the article. The doctor and the patient are the main subjects who stand in the centre of view of health (medical) ethics. The patient, as a subject of a medical search, always and at any circumstances distributes himself or herself. The doctor is admittedly determining element of his/her disease, tries to make an ill patient to self – filling of the basic cure rules, but first of all it is the patient who primarily decides about his/her health.
The doctors have a large privilege – and that is – to help people. The patients should believe the doctors and they should turn to them in their health problems. and Východiskem článku (s názvem „Etika v lékařském výzkumu za účasti lidských subjektů z pohledu lékařského a filozofického“) je poukázat na vybrané aspekty, které se napříč vztahují k etice v lékařském výzkumu. Jsou to: Hippokratova přísaha jako deontologický kodex, definice lege artis, bioetika a strukturování vztahu lékaře a pacienta.
Zdravotnická (lékařská) etika je považována za normativní etiku. Její normativnost vychází z pevných zásad a instrukcí, které jsou nerozlučně spojeny s aplikací vnitřní mravnosti v oblasti medicíny. Normativní etika se neustále snaží nalézat vhodné odpovědi na otázky – Co je dobré? Co je zlé? Jaké jsou mravní ideály a hodnoty všeho správného a humánního? Jaké normy jsou úzce spojeny s pocity povinnosti, odpovědnosti, správnosti, nesprávnosti, náklonnosti, úcty, lítosti…? Obecně se dá říci, že celá etika (nejenom zdravotnická/lékařská etika) stojí a padá na zásadě, že je potřeba ve vztahu k druhému člověku konat jen to, co je dobré (optimální, žádoucí), a zdržet se toho, co je zlé (neoptimální, nežádoucí).
Etika lékaře, ale i dalších zdravotnických pracovníků, vychází ze vztahu „Já“ a ten „druhý.“ Jedná se o vztah mezi člověkem pomáhajícím a člověkem trpícím. Lékař o nemocného člověka pečuje, snaží se mu nabídnout (pokud je to možné) co nejlepší řešení jeho situace. Velkou pozornost zasluhuje i lékařův morální závazek jednat s pacientem jako s člověkem, který se ocitl v obtížné životní situaci. Kromě toho lékaře morálně zavazuje i to, že musí plně respektovat zásady, které odpovídají povaze pacientova onemocnění. Uvědomění si nemoci bývá u pacientů dosti velkým problémem.
Cílem článku je zvýraznění křehkosti a komplikovanosti vztahu mezi lékařem a pacientem. Lékař a pacient jsou hlavními subjekty, které jsou středem pozornosti zdravotnické (lékařské) etiky. Pacient jako subjekt lékařského výzkumu vždy a za všech okolností rozvrhuje sám sebe. Lékař je sice rozhodujícím činitelem v ekvivalenčním vztahu, působí na nemocného, snaží se nemocnému vysvětlit závažnost jeho onemocnění, pokouší se nemocného přimět k samovolnému plnění základních léčebných pravidel, ale je to především pacient, který primárně rozhoduje o svém zdraví.
Lékaři mají jedno obrovské privilegium – a to takové, že se snaží pomáhat lidem. Pacienti by měli lékařům důvěřovat a měli by se na ně jako na odborníky obracet ve svých zdravotních nesnázích.
Účelem této úvahy je stručně seznámit čtenáře s filosofickými základy pojmu kauzalita a porovnat tyto základy s koncepcí využívanou v deliktním právu. Z tohoto důvodu je nejprve využita deskriptivní metoda spočívající ve stručném shrnutí některých základních filosofických konstrukcí formulovaných v klíčových filosofických dílech. Článek proto poukazuje na historické pozadí vývoje pojmu kauzalita, jenž se v první fázi objevil v antickém Řecku.
V druhé části se autor vyrovnává s některými současnými teoriemi, které vytyčily debatu v právní teorii a filosofii. Pojem příčiny a následku, příčinné souvislosti je zde pojímán v právním kontextu jeho využití. Autor odkazuje také na rozličný přístup k faktické a normativní kauzalitě a jejich využití v právní vědě i praxi.
Posledním úkolem práce by mělo být vytyčení směrů, kterými by se legislativa při normotvorném procesu a justice při aplikaci práva, měly vydat. and The purpose of this essay is to introduce a philosophical foundation into the ideas relating to Causality in Tort Law. This Article uses firstly historical and descriptive method in order to find crucial theories on Causation in famous philosophical works. In brief it deals with historical background to many of the issues and disputes surrounding causation that concern philosophers today. Causation´s role has been recognized since the ancient Greeks.
The second part deals with the leading theories that have been the focal points of contemporary debate in the philosophy of law. In this part is central point the notion of “cause” as used in legal context. The distinction between factual and normative causation and its consequences is also mentioned. In the last part author thinks about directions legislation and justice application should proceed.
Léčitelství představují nejrůznější zdravotnické zákroky od hraniční medicíny (balneologie, psychosomatická medicína, psychoterapie), přes klasickou alternativní medicínu (homeopatie) a etnickou medicínu (tradiční čínská medicína, ajurvéda) až ke zjevnému šarlatánství. Léčitelství je sporné. Již terminologie se odlišuje, zastánci a přívrženci upřednostňují nazývat tyto praktiky jako komplementární a alternativní medicínu, zatímco skeptici odmítají v této souvislosti mluvit o medicíně kvůli neúčinnosti a škodlivosti léčitelských praktik. Někteří pacienti, kterým nepomohla medicína, zoufale hledají léčbu pro svá onemocnění. Další léčitelství upřednostňují kvůli nedostatkům medicíny. Tento text zkoumá přístupy českého práva k řadě aspektů tohoto jevu: provádění léčitelství laiky a lékaři, obchod léčitelských výrobků, propagace léčitelství a postihování nebezpečných praktik. Česká společnost se ve svých postojích vůči léčitelství rozchází. Politici se tak vyhýbají jeho regulaci. Zákony, administrativní praxe a judikatura přistupují vůči léčitelství rozmanitě, právní úprava pak není zřetelná. Profesní komunita se potýká se sklonem lékařů praktikovat léčitelství. Jednotlivé země léčitelství upravují směsí tolerance, restrikce a akceptace, což odráží odlišné postoje jejich obyvatel a politiků. Evropská a světová politická integrace zvyšuje toleranci a akceptaci. Mezinárodně uvolněný obchod zbožím a službami včetně neomezované mobility pacientů snižuje účinnost omezení. Tento text tak navrhuje částečné uznání tohoto jevu pomocí svébytného právního rámce licencování a kontroly. Léčitelství nejde bez závažných vedlejších účinků vykořenit v pluralitní společnosti, ve které se respektují osobní svobody. Postihování léčitelství je tak žádoucí jenom v nejvážnějších případech újmy a zneužití. Stát by nicméně zároveň měl upřednostňovat medicínu založenou na vědeckých poznatcích, protože většina léčitelských praktik postrádá doklady své účinnosti. and Numerous medicinal practices from borderline medicine (balneology, psychosomatic medicine, psychotherapy) through classic alternative medicine (homeopathy) and ethnic medicine (traditional Chinese medicine, Ayurveda) to manifest quackery are counted to natural healing. This phenomenon is controversial. Divergent terminology reveals it, if supporters and sympathisers prefer to label these practices as complementary and alternative medicine, while sceptics reject the substantive highlighting inefficacy and dangerousness. Some patients left unassisted with medicine desperately seek treatment for their diseases. Other ones prefer it because shortcomings of medicine. The paper analyses rules of Czech law towards various aspects of natural healing: practicing by laymen and physicians, trade in related products, propagation, and sanctioning of dangerous practices. Czech society has divergent attitudes towards natural healing. Politicians thus avoid address it. Inconsistencies can be identified in laws and in practice of administrative authorities and in case-law of courts. Professional community tackles with resort of many physicians to practices of natural healing. Generally, countries mix tolerance, restriction and acceptance, while reflecting different attitudes of their population and politicians towards natural healing. European and global political integration increases tolerance and acceptation. Liberalized international trade in goods and services including unhindered patient mobility reduces effectiveness of restrictions. The paper thus suggests partial recognition with specific legal framework for licencing and control. Natural healing cannot be eradicated without serious side effects in plural society in which individual freedoms are respected. Restrictions are feasible only in serious cases of damages and misuse. Nevertheless, evidence-based medicine shall also be adequately preferred by the government due to lack of evidence for efficacy of most healing practices.